Pomník sochařům Brokoffům (socha rytíře Thuna) na náměstí Dr. Eduarda Beneše v Klášterci nad Ohří

V horní části náměstí Dr. Eduarda Beneše v Klášterci nad Ohří na místě zrušené velké kašny stojí pomník sochařům Brokoffům – socha rytíře Thuna.

Pod rukama kláštereckého sochaře Karla Melouna vznikla roku 2006 socha Pocta kláštereckým Brokofům. Je umístěna zhruba v místech zrušené kašny na náměstí, je z bronzu a odkazuje na tradici sochařské dílny Jana Brokofa – inspirována je alegorií Evropy, zobrazuje rytíře v plné zbroji. Druhá polovina sochy odkazuje na současnost a rukou přidržuje štít s nápisem.

Kupodivu se mi podařilo najít kompletní proslov k odhalení sochy:

Odhalení nové sochy ve veřejném prostoru, a to na tak významném místě, jakým je náměstí, lze plným právem pokládat za výjimečnou událost. Platí to tím víc, že socha zpravidla nemá praktický účel jako třeba dům, kino nebo autobusová zastávka. Do prostředí, v němž se lidé pohybují, vstupuje jako útvar, který je nutno obcházet, tedy svým způsobem jako překážka. I proto se při odhalování soch obvykle hovoří o poselství, které ztělesňují. Zdánlivou neužitečnost má ospravedlnit idea, která je do sochy vložena.

Když proslovy doznějí, hudba dohraje a lidé se rozejdou, začne žít socha vlastním, tichým životem. Rád bych při této příležitosti připomenul bezpočet soch v českých zemích i na celém světě, které už desítky či stovky let nejsou žádnými událostmi, zato se staly trvalou součástí prostředí. Jejich původnímu poselství leckdy nerozumíme, ale smysl a působivost tím neztratily. Naopak. Staly se posly jiných časů, trochu jiného myšlení, cítění i vkusu, ale právě proto v nich nacházíme i to, co se v lidském vnímání a myšlení nemění.

Dnes jsme se tu sešli u sochy, která ztělesňuje oba zmíněné, zdánlivě protichůdné principy. Její idea se zřetelně vztahuje k této chvíli, k české a evropské skutečnosti na konci léta 2006. Stejně čitelné však je i její trvalé, nadčasové poselství. Zasloužil se o to už námět – Pocta kláštereckým Brokoffům. Zbrusu nové sochařské dílo kláštereckého umělce Karla Melouna chce připomenout sochařskou rodinu, která v jeho rodném městě působila před více než třemi sty lety. Dnes jako bychom znovu slavnostně odhalovali desítky tichých soch, které tu po ní zůstaly.

Zakladatel rodu Jan Brokoff sem přišel v roce 1685 na pozvání hraběte Michala Osvalda Thuna. Bylo mu rovných třiatřicet. V Klášterci nad Ohří tedy prožíval svá Kristova léta, jimž je v životní dráze mužů přikládán až mystický význam. Právě zde vytvořil díla, jež otevřela jeho dílně cestu do Prahy, a zde také zplodil dva syny, kteří jej později měli svým uměním překonat. Starší Michal se narodil přímo v Klášterci, o mladším Ferdinandu Maxmiliánovi, jenž se stal spolu Matyášem Braunem největším sochařem českého baroka, víme, že byl pokřtěn v nedalekém Červeném Hrádku u Chomutova.

Melounova Pocta kláštereckým Brokoffům znamená v neposlední řadě poctu trvalosti sochařského umění, oné úžasné výdrži, s jakou dobrá socha překonává čas. Téma rodiny Brokoffů si však pozornost nezaslouží jen z důvodů historických či estetických. Dobrá polovina Melounovy Pocty je vlastně volnou citací sochy Evropy, kterou Jan Brokoff vytvořil krátce po svém příchodu pro zdejší zámek. Právě myšlenka Evropy, potažmo evropské identity sehrává v posledních letech významnou roli ve veřejných debatách. Melounovým prostřednictvím do nich nyní svým tichým způsobem vstupuje i staré Brokoffovo dílo. Ukazuje nám, že o Evropě se tady v Klášterci nad Ohří přemýšlelo už před staletími.

Jan Brokoff zobrazil Evropu jako křesťanského rytíře v plné zbroji. Vystihl tím svou dobu: na východě tehdy Evropa zápolila s islámem, v zámoří urputně dobývala území pro své kolonie, uvnitř ji dělil krvavý svár mezi protestanty a katolíky. Připomeňme, že pouhé dva roky před tím, než se Jan Brokoff pustil v Klášterci do práce, odrazila evropská spojenecká vojska poslední velký útok Turků na Vídeň, čímž zřejmě zachránila – alespoň ve střední a východní Evropě – křesťanskou civilizaci.sochy Jana Brokoffa 1
Karel Meloun o více než tři sta let později Brokoffova rytíře napůl obnažil. Oblečená polovina sochy se hlásí k již odeznělé historické chvíli, zatímco druhá polovina žádné časoprostorové zakotvení nepřiznává. Nahota je univerzální, nadčasová, lidé byli koneckonců vždycky v jádru nazí, i když se navenek odlišovali nejrůznějšími kostýmy. Také Meloun vystihl ducha své doby. Současná Evropa hledá víc to, co lidi spojuje, než co je dělí. Prosazují se v ní koncepty otevřené společnosti, plurality, multikulturalismu a náboženského ekumenismu. O slovo se hlásí nahá prapodstata lidství.

Ideový záměr Brokoffovy Evropy nelze pochopitelně zveličovat. Socha byla součástí alegorického cyklu, kde nechyběly ani další známé světadíly, a sloužila především jako zábavná podívaná. Jenže osudy Brokoffů naznačují, že k současnému vnímání Evropy jako otevřené křižovatky kultur neměli až tak daleko. Otec Jan pocházel z luteránského prostředí. Narodil se v německé rodině usazené v Horních Uhrách, ale po příchodu do Čech konvertoval z důvodů asi dost pragmatických ke katolictví. Ani práce jeho synů se nevyznačují žádnou xenofobií. Naopak, prozrazují obrovskou zálibu v cizokrajných motivech. Antické reminiscence se tu střídají s křesťanskými, zalidňují je postavy nejrůznějších ras i národů, ba dokonce i spousta zvířat. Připomeňme námatkou Turka se psem na Karlově mostě, černošské Atlanty v Nerudově ulici nebo sousoší svatého Františka Xaverského, kde vedle Inda, Číňana, Tatara a mouřenína nechybí ani indiánský náčelník. Brokoffové vytvořili spoustu jímavých katolických soch – madony, světce, boží muka – neméně si však dali záležet i na pohanech.

Tím vším chci říci, že Klášterec si pro novou sochu na náměstí zvolil aktuální téma. Navíc právě v Klášterci žije významný umělec, který k němu osudově dozrál. Letos šestapadesátiletý Karel Meloun se k sochařství dostal stejně jako Brokoffové cestou virtuózně zvládnutého řemesla – u nich šlo o kamenictví, u něj o kovářství. V jeho díle lze rovněž od počátku vystopovat bytostnou příchylnost k baroknímu tvarosloví. Nejstarším výtvarným zážitkem se mu ostatně už v dětství staly zdejší sochy Jana Brokoffa. Příznačné je i jeho pozdější okouzlení dílem Salvadora Dalího, nejbaroknějšího mistra modernismu. Také pro Melouna se Klášterec stal jádrem kulturní křižovatky, která zahrnuje Prahu, Evropu a potažmo i svět. Jeho díla mají silný duchovní náboj, nikoli však konfesijní, ale synkretický, přesahující hranice jednotlivých vyznání a věrouk. Vytvořil Kláštereckou Venuši i Helfštýnskou Madonu, biblického Jákoba i Poctu Keltům na Agaře. Jeho Klášterecká Moudrá svou přítomností u vyvěrajícho pramene evokuje pradávné přírodní kulty, tedy samotné počátky náboženského cítění.

Za zmínku mimochodem stojí i drobná numerologická shoda: Karel Meloun se narodil 8. března, což byl úmrtní den největšího z Brokoffů, Ferdinanda Maxmiliána.

Umělci ve svých dílech často hledají vlastní duchovní identitu, kořeny toho, čemu pevně věří, i když se to slovy nedá dost dobře pojmenovat. Možná i proto se Brokoffové, pocházející z duchovního i kulturního pomezí, rozhlíželi po celém známém světě, jeho dějinách i mytologiích. Karel Meloun je celoživotně spjat s místem, odkud pochází, a jeho identita je nepochybně klášterecká, byť patří mezi několik desítek nejlepších uměleckých kovářů celého světa. Když odkrývá vlastní duchovní kořeny, jakoby dohledával identitu svého kraje. Svým dosavadním dílem opakovaně připomínal, že zdejší úpatí Krušných hor bývalo odedávna magickým terénem kovářů i kovolijců. Cítil se spjatý se starými Kelty, kteří zde začali na úsvitů věků tato řemesla pěstovat. Nyní nám připomenul staré Brokoffy.

Slova, kterými smysl jeho sochy dneska vysvětlujeme, budou možná zapomenuta, tím trvalejší však zůstane obraz nahoty pod zbrojí, kontrast pancíře a zranitelné kůže – kouzlo umění.

A tak mi nezbývá, než městu k nové soše poblahopřát.