Socha Kyklos 2019 před Galerií moderního umění v Roudnici nad Labem

Na travnatém cípu před Galerií moderního umění v Roudnici nad Labem u Očkovy ulice stojí moderní betonová skulptura, u níž je (naštěstí) štítek s autorem (Tomáš Polcar, * 1973 Praha) i názvem díla – Kyklos 2019.

Díky cedulce se o této zápůjčce ze soukromé sbírky a autorovi dají najít informace snadno:

Polcarova práce v Roudnici pronikla i do veřejného prostoru. Monumentální, zhruba dvoumetrové trojrozměrné sochařské dílo s názvem Kyklos bylo umístěno před budovu bývalé zámecké jízdárny, kde galerie sídlí.

Kyklos (z řečtiny) znamená kruh, kolo. Tvorba Tomáše Polcara je s kruhem spjata obsahem i formou. Jako tvarem, jevem či řetězcem souvislostí se jím zabývá opakovaně, vždy s inovujícími a dále rozvíjejícími myšlenkovými posuny. Projekt Kyklos představuje v návaznosti a zároveň v kruhu tři po sobě jdoucí cykly.

Tomáš Polcar objevuje možnosti cyklu se začátkem slavětínské etapy, blízko přírodě s opakováním ročních období, uprostřed cyklického času. Opustil město, opustil mediální kampaně, opustil nová média. S plynutím času se stahuje ve svém myšlenkovém záběru postupně z vnějšího světa směrem dovnitř, k podstatě. U tématu dlouhodobě přebývá. Není chrlič, jeho věci vznikají spíš pomalu a bez výjimky vycházejí zpod jeho rukou, není typ konceptualisty zadavatele.

Odjinud:

Tomáš Polcar patří mezi představitele umělecké generace, která výrazně vystoupila v 90. letech předchozího století, účastnil se klíčových akcí a výstav (II.bienále mladých, GHMP 1996; Snížený rozpočet, Mánes 1998; CZ 99, Václavské náměstí 1999; Konec světa, NG 2000 a další). Nepřehlédnutelné byly Reklamní kampaň na obyčejné předměty nebo Portréty nahých lidí v roce 1998, které uskutečnil ve spolupráci s Ester Polcarovou. Bilboardy, které tehdy v metru zaznamenaly spousty lidí, byly anonymní, nešlo o to zviditelnit se.

Důležité bylo sdělení. Tento rys výrazně vystupuje poté, co se s rodinou odstěhuje z Prahy do Slavětína. Se začátkem slavětínské etapy, blízko přírodě a tak i člověku, se Polcarova tvorba proměňuje a vyvíjí se v cyklech. Tomáš Polcar je založením hledač. Nejde mu o sebestředné hledání ve vlastním nitru, ačkoli se nakonec nevyhnutelně svého já, s důrazem spíš jungovským nežli freudovským, dotýká. Na začátku každé z hledačských výprav stojí setkání s projevem formy jako zhmotnělého principu, ústící v uzavřený cyklus, představující myšlenkovou cestu, jež se od něj odvíjela.