Než se začne ve Výběžku tento týden něco dít, co takhle nějaký další výlet za jeho hranice? Tentokrát to bude „Go West“… Kolik znáte okresních měst, do nichž pokud dorazíte vlakem a když chcete jet dál, musíte zpátky? Tachov v západních Čechách má nádraží, do něhož vedou koleje jen z jedné strany. Dřív z něho, pokud si dobře pamatuji, byla alespoň vlečka do protější továrny, ale dnes je prostě a jednoduše jedna strana „slepá“.
Má to jednoduchý důvod. Je to odtud pár kilometrů na čáru, do Bavor. Před rokem 1989 tu hned za humny bylo široké pásmo, oddělující budovatele socialismu od nebezpečných kapitalistů, takže jaksi železniční trať neměla kam pokračovat. Město je velmi staré, zmiňováno je už ve 12. století, sloužilo jako hraniční pevnost a už ve 13. století bylo vybaveno za vlády Přemysla Otakara II. hradbami, které tvoří typický prvek v siluetě města dodnes, byť ne vždy vypadaly tak dobře, jako po nedávné rekonstrukci. Část se jich dokonce integrovala do zástavby, ba dokonce se z některých bašt staly obytné domy.
V okolí města řádili také Husité, čehož se před revolucí využívalo hojně k hlásání pokrokových tradic, dnes se ve městě konají letní husitské slavnosti. Největší připomínkou starých dob je ale jen reklama na domě na křižovatce, že by něco jiného na 15. století odkazovalo, to jsem si nevšiml.
I když předchozí tvrzení není úplně pravdivé. V osmdesátých letech se začalo s megalomanskou stavbou nad náměstím, která se měla stát centrem kultury a všeho možného. To, co je na její střeše, to má být husitský palcát. Dlouhá léta stavba chátrala a sloužila jako zdroj materiálu a surovin nenechavcům (byla tam už sanitární keramika nebo radiátory). Se sametem totiž došly zdroje a k dokončení se nikdo neměl, i když potenciální kupci se tu střídali. Nakonec se našel jeden obchodní řetězec (2004 Albert) a dnes je uvnitř krámů plno.
Těch obchodních řetězců je tu ostatně plno, trochu to připomíná situaci ve VDF. Lídl stojí na místě, kde byl předtím autosalon, Tesco vyrostlo kousek pod znovuvyužitými kasárnami. Penny se už dokonce stěhovalo do většího objektu, a hlavně tady působí u nás „neznámá“ COOP Jednota.
Co se před revolucí podařilo dokončit bez problémů, byl místní Kreml. Okresní stranický výbor se proměnil v sídlo městského úřadu, knihovny a nakonec v něm skončila i nějaká ta kultura – místní sál slouží jako kino či divadelní prostor.
Ale zpět do minulosti – rozkvětu se město dočkalo za Windischgrätzů, kteří v blízkosti Tachova vystavěli unikátní barokní jízdárnu. O té snad jindy, teď musí stačit místní zámek – v něm sídlí dodnes část městského úřadu a místní ZUŠka (a já tam měl svatbu).
Ze zámecké terasy je docela hezký výhled, třeba na místní sádky a zachovalý mlýn (což mi připomíná, že město bylo sídlem ředitelství Státních statků, zemědělského podniku přes celý okres, o němž se tvrdilo, že měl s podporou ministerstva zemědělství prokázat konkurenceschopnost této „podnikatelské“ formy i proti slušovickému JZD).
Obrázek z náměstí asi vypovídá o stavu místních obchodů dostatečně.
Pokud by to nestačilo, pak ještě obrázek z jediné místní světelné křižovatky (dole bývaly potraviny, naproti, kde už není nic, řeznictví a lahůdky).
Ale bída se týká i zachovalejších objektů.
No, raději se vraťme k historii – v siluetě města je nepřehlédnutelný kostel Nanebevzetí Panny Marie kousek nad náměstím.
Není tu ale jediný, pod náměstím stojí další, méně nápadný kostel, patřící františkánskému klášteru, v němž sídlí muzeum Českého lesa.
Sídlištní výstavbu (poslední bylo sídliště Rapotín, určené především pro lampasáky a policisty) vystřídala zástavba menšího rozsahu, i když leckdy poměrně zajímavá.
Pije se tu především Chodovar z nedalekého rodinného pivovaru v Chodové Plané (zdravíme Plevkovic).
Město má dnes cca 12 tisíc obyvatel, několik základních škol, gymnázium, polikliniku a okresní úřad (foto v uvedeném pořadí).
V parku nedaleko zámku bývalo vyhlášené letní kino, kde se odehrávaly městské akce (májové oslavy s prodejem nedostatkového zboží a podobně) a kde jsem třeba poprvé viděl na vlastní oči Lucku „Bílé tenisky“. Areál sloužil chvíli ještě i po revoluci, dnes by náhodný kolemjdoucí hádal těžko, co tu bývalo.
Za zmínku snad ještě stojí památník americké armádě, stojící v parčíku naproti poliklinice – ten vytvořila dnes již bohužel zesnulá v Tachově usídlená akademická sochařka a keramička Alena Burešová.
Nad městem stojí tzv. Mohyla, památník 232 obětem pochodů smrti na konci světové války.
A jako zajímavost ještě neslavně známou bývalou ubytovnu Plastimatu. Objekt situovaný uprostřed sídliště v prosinci roku 1973 explodoval po úniku svítiplynu a v jeho troskách zahynulo 47 osob. Dnes tragédii připomíná malá cedulka před nynějším hotelem. Dnes tu do noci vyhrává přes celé sídliště akordeon a hulákají místní opilci.
