Zámek Jílové

V Jílovém mezi Teplickou ulicí a Jílovským potokem naproti Mírovému náměstí je tak trochu před zraky veřejnosti ukryt místní zámek.

Stavba je to mohutná, očím kolemjedoucích mezi Děčínem a Teplicemi však v podstatě skrytá. Kdo neví, snadno ošuntělou fasádu přehlédne. Vždyť ona také své plné uplatnění stále hledá…

Jel jsem kolem mnohokrát, ale k a do zámku se dostal až s jednou z exkurzí České Švýcarsko o.p.s. Díky tomu jsme měli možnost nahlédnout do zákulisí (nic moc optimistického), vyslechnout pár historek o rekonstrukci zámku (nic moc optimistického) a prozkoumat těch pár míst, která už jsou přístupná veřejnosti. Snad se tenhle objekt dočká lepších časů, najít smysluplné využití, něco, co nebude jen zatěžovat obecní rozpočet, to prostě není jednoduché…

Obrázky, a pak další text:

Pár informací vysosaných z netu (velmi podrobně na městské webu) a knih:

Zámek je v současné době částečně veřejnosti přístupný (slouží k různým výstavám kupříkladu o historii města, o historii těžby fluoritu či o historii původních majitelů, rodu Bünau, součástí zámku je i knihovna), je ve vlastnictví města a je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek ČR.

Na místě zámku stávala tvrz, kterou v roce 1370 nahradil vodní hrad. Ten byl pak v roce 1574 přestavěn na o dvě patra vyšší zámek ve stylu saské renesance, ale vodní příkop tu byl dál. Dnes tu stojí barokním most, ale dříve tu býval most padací. Katastrální mapa z roku 1843 ukazuje, že zámek měl vodní příkop už pouze z čelní strany, směrem k náměstí se rozšiřoval do rybníka. Kde rybník byl by už dnes nikdo nepoznal, rozprostíral se v místech dnešní budovy městského úřadu. V té době také náměstí tak, jak ho známe dnes, neexistovalo. Hlavní centrum Jílového bylo v místech, kde je dnes velká křižovatka mezi koupalištěm a Lidovým domem, kde také byla původně radnice.

Na sklonku 19. století byla nalezena deska s letopočtem 1574, která má být důkazem, že k přestavbě došlo právě v tuto dobu, na desce je ještě písmeno „P“, které označuje snad stavitele, mohl by jím být Valentin Preisler, kterému například vděčíme za staroměstský most přes Ploučnici.

V roce 1527 koupil zdejší panství, uváděné jako příslušenství hradu Blansko, Jindřich z Bünau spolu se syny Rudlofem a Günterem od Jana Březenského z Vartenberka. Páni z Bünau přišli ze sousedního Saska a s nimi přišlo i nové náboženství. Günterův syn Jindřich prodal v roce 1552 panství Jindřichovi staršímu na Děčíně, ale bez Jílového, Modré a Martiněvsi, které si o dva roky později nechal zapsat do zemských desek.

Po bitvě na Bílé hoře ale museli protestantští rytíři z Bünau na základě Obnoveného zřízení zemského z roku 1627 (zemi museli opustit lidé, kteří nechtěli přijmout katolické náboženství) odejít ze země a tak 2. srpna 1628 (jiné prameny ale uvádějí letopočet 1629) prodali majitelé zámku celé panství („statek Jílové, ležící v Litoměřickém kraji, se dvěma tvrzemi a třemi poplužními dvory, ves Horní a Dolní Jílové“) Kryštofu Šimonovi z Thunu, tehdy již pánu na Děčíně.

Jílové přešlo do državy rodu Thunů a jim pak náleželo až do roku 1945. Dnešní podoba zámku pochází z druhé poloviny 17. století, kdy jej vlastnil hrabě František Zikmund Thun-Hohenstein (1639–1702), velkopřevor maltézského řádu v Čechách, admirál řádové i papežské flotily a slavný válečník, který se proslavil ve válkách proti Turkům. Při přestavbě vzala za své vysoká, taškami opatřená věž, doložená ještě v roce 1637. Na jednotlivých stranách zámku stály obranné věže.

Panským sídlem byl zámek pouze nakrátko na sklonku 18. století, kdy tu žil hrabě Prokop Thun. Hrabě Prokop se původně měl stát držitelem celého děčínského majorátu, ale pro duševní chorobu byl císařským rozhodnutím ze 22. ledna 1782 z následnictví vyloučen. Roku 1786 se majorátu ujal jeho mladší bratr Václav Josef. O hraběte Prokopa na Jílovském zámku pečoval jílovský purkrabí Franz Langer.

Jak vypadal zámek v roce 1796, tedy o deset let později, víme docela přesně, dochoval se písemný popis uvádějící, že „je celý vyzděný z kvádrů, dolní část je celá klenutá a sestává pod zemí ze 3 sklepů, 2 skladištních sklepů, a pak 2 lednic, v přízemí z 1 předsíně, 3 pokojů, 2 kuchyní a 3 kvelbů, ve 2. podlaží z 8 pokojů a 1 předsálí, ve 3. podlaží z také tolika, ale nedostavěných pokojů a nad nimi ze 3 půd pod ležatým krovem, krytým šindelem.“ Týž popis uvádí, že zámek se oceňuje na 600 zlatých.

V roce 1842 si nevyužívaný zámek pronajal Josef Münzberg a založil zde přádelnu vlny a výrobnu vlněných látek. V okolí se chovalo mnoho ovcí, voda Jílovského potoka byla přímo na místě a tak se zdálo, že místo je ideální. V této době také zámek prošel úpravami – jedna z nich při rekonstrukci zámku pěkně zamotala hlavu Městu i památkářům. V přízemí se totiž propadla část podlah a objevil se tunel vedoucí ven ze zámku. Veškeré práce se zastavily, nastoupili památkáři a jejich verdikt nakonec zněl – tunel pro náhon, potřebný pro pohon strojů. Ukázalo se ovšem, že hladina Jílovského potoka kolísá a není tudíž vhodný pro podobnou činnost. Bylo tedy nutno vystavět rybník s vysokou hrází a velice dlouhý náhon, který musel mít patřičný sklon. Ani to však továrnu nezachránilo. V roce 1922 výroba v Jílovém ustala.

Teprve v letech 1928-30 nechal kníže František Antonín Thun-Hohestein zámek upravit na moderní rodinné sídlo (byť na první pohled zámek jako zámek příliš nevypadá, připomíná spíš velkou vilu). Vodní příkop i rybník tehdy zmizely – stalo se tak v letech, kdy Thun – Hohensteinové nabídli zámek v Děčíně československému státu za dlužné daně (následek pozemkové reformy) a natrvalo přesídlili do Jílového.Na okolních pozemcích časem vznikl romantický park s jezírkem a glorietem, cestičkami i sportovními plochami. Nádvoří bylo osazeno sochami a vázami. Chloubou celého areálu pak byla terasovitá zahrada osázená skalničkami s jezírkem v nejnižší části. Snad to měla být náhrada za ztracenou Růžovou zahradu v Děčíně, kterou sem přenést nemohli. Jinak tomu ale bylo s glorietem – ten původně stával v zahradách pod zámkem v Děčíně a kašnou, kterou na nádvoří Jílovského zámku nechali převézt z nádvoří v Děčíně.

19. dubna 1945 byl zámek značně poničen při náletech (šlo o bombardování nádraží, pravděpodobně během velkých bombových útoků na Ústí nad Labem) a po druhé světové válce konfiskován. Poslední majitelé tu sice ještě do jara 1946 bydleli, zároveň s nimi tu ale sídlila stráž národní bezpečnosti. Velká část majetku byla spálena, rozkradena, odvezena neznámo kam. To, co se přece podařilo zachránit, je dnes buď v muzeu v Děčíně nebo už zpět na zámku v Děčíně – víme například o židlích z původního vybavení zámku.

V roce 1947 se začalo uvažovat o důkladné rekonstrukci zámku, který byl přidělen Stalinovým závodům v Záluží u Mostu. Plány však nikdy nebyly zrealizovány, na zámku proběhly jen nezbytné úpravy a poté tu byl zřízen dětský domov a po něm zemědělské učiliště s internátem.

V roce 1998 bylo rámci „Optimalizace sítě středních škol“ Střední zemědělské učiliště s internátem v Jílovém zrušeno. V roce 2000 byl zámek převeden do majetku města Jílové, které začalo téměř ihned s nákladnou rekonstrukcí objektu zámku i přilehlého parku a dalších budov, které k areálu Jílovského zámku patří.

K rekonstrukci došlo až v novém tisíciletí. V současné době je opraveno přízemí a první patro zámku, jsou zpřístupněny renesanční sklepy. Zámek slouží jako kulturní a společenské středisko, přilehlý park je volně přístupný veřejnosti.

2013:

Ve sklepích je vytvořené peklo s tajemnou komnatou.
První expozice připomíná působení Rytířů z Bünau nejen v Jílovém.
Druhá expozice nazvaná „Památné kameny Jílového“ připomíná historicky významná místa v okolí města (např. Kamenný dvůr v Martiněvsi, loupežnický hrádek na Výrovně, otisky mušlí na Sněžníku).
Třetí expozice „Poklady v zemi ukryté“mapuje historii a vývoj těžby fluoritu na Sněžníku. Tato expozice bude postupně doplňována o další exponáty.

Areál zámku se nachází v západní části centra města Jílové, mezi Jílovským potokem a hlavní průjezdní Teplickou ulicí. Od Teplické ulice je oddělen ohradní zdí doprovázenou vzrostlým stromořadím, které cloní pohled na zámeckou budovu. Tu lze vidět ze silnice v průhledu od východu a též z jihovýchodního koutu hlavního Mírového náměstí, zámecký areál se však pohledově výrazněji neuplatňuje, v siluetě obce je spíše méně nápadný.

Areál má půdorysný tvar písmene L, zámecká budova se nachází v centrální zalomené části příslušných pozemků. V severním kratším cípu, obehnaném ohradní zdí, před vstupním průčelím zámku, se nachází většina položek areálu, seskupených kolem nádvoří. Jde o obslužné domy č. p. 156 a 157 na východní straně, mezi nimiž se nachází vjezdová brána. Dále je to kočárovna s epitafem v severozápadním koutu nádvoří, sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého v jihozápadním koutu a bývalý vodní příkop s mostkem přes něj na jižní straně před průčelím. Uprostřed nádvoří je situována kašna. Západní delší cíp areálu je tvořen zámeckým parkem, v jehož západní části se nachází pavilon a vjezdová brána západní. Terén areálu je přibližně rovinný, přirozeně mu dominuje dvoupatrová hmota zámecké budovy završená mansardou.

Jílovský zámecký okrsek je ojedinělým dobovým dokladem renesančního areálu přebudovaného ve 30. letech 20. století na moderní vilu se zázemím tak, aby plně dostála stylovým a bytovým požadavkům meziválečné éry. Součástí památkové hodnoty areálu je jeho zachované hmotové, technické, materiálové a dispoziční členění, architektonické řešení fasád i interiérů, struktura omítek, podoba střech a dveřních i okenních výplní.

Součásti památkově chráněného areálu:

Zámek – Renesanční dvoupatrová budova obdélné dispozice, s mansardovou střechou, pochází ze 17. st. a je výsledkem přestavby vodního hradu. V ose hlavního průčelí je situován půlkruhově zaklenutý ústupkový portál s nikami s mušlí, lavičkami a diamantovým dekorem. Kamenné šambrány a ostění pocházejí převážně ze 30. let 20. století, lokálně jsou však dochované renesanční kamenické prvky.

Stavba obdélného půdorysu, která je orientována ve směru východ – západ, svou hlavní podélnou severní fasádou tvoří jižní stranu zámeckého nádvoří. Třípodlažní objekt se zobytněným podkrovím je sevřenou blokovitou stavbou. Fasádám, které jsou minimálně architektonicky členěné, dominují osově souměrné svisle obdélné okenní otvory s kamennými ostěními v přízemí a se vpadlými pásovými šambránami v patrech. Ve druhém a třetím podlaží mají okna zelené žaluzie. Celá stavba je omítnuta okrovým břízolitem, probarveným ve hmotě. V ose hlavního (severního) průčelí je valeně zaklenutý renesanční portál s bočními nikami a dvouetážovou volutovou supraportou s trojúhelným frontonem.

V hlavním průčelí obdél. okna v kamenných ostěních (jedno čtyřlisté) a renes. kamenný portál saského typu s bočními nikami a volutový hl. štít s trojúhelníkovým nástavcem. Zahradní průčelí s předstupující střední částí vyvrcholeno renes. štítem o 3 pásmech s pilastříky, koulemi na podstavcích a trojúhelníkovým nástavcem; mansardová střecha.

V přízemí velký vestibul a jídelna, sklenuté val. klenbou s lunetami a síťovým a krouženým vzorcem štukových hřebínků, další místnosti sklenuty valenou klenbou s lunetami. Schodiště do 1. a 2. patra sklenuta hladkými kříž. klenbami, chodba v patře kryta stropem s fabionem. V přízemí několik renes. pravoúhlých a polokruhově zakončených kamenných portálků s vyrytými geometrickými obrazci.

Hospodářská budova, Mírové nám. č.p. 157 – Přízemní budova stojící na obdélném půdorysu, s valbovou střechou se dvěma komínovými tělesy a dvěma masivními vikýři se sedlovými střechami v podélném průčelí. Fasáda domu je hladká a horizontálně členěná jednoduchým nízkým soklem.

Dům se nachází severně od východní vstupní brány areálu zámku. Spolu s protilehlým č. p. 156 tvoří nálevkovité hrdlo vjezdu za bránou. Obě krátká průčelí svírají úhel cca 30°. Západní podélné průčelí domu se obrací do zámeckého dvora, jižní do úzkého průchodu vymezeného ohradní zdí.

Půdorys přízemního objektu je protáhlý, obdélný, v poměru stran cca 1:5. Dům je zděný, omítaný, fasáda má sytě okrovou barvu. Střecha na domě je symetrická, valbová, opatřená plechovými šablonami typu „alukryt“. Hřeben má severojižní směr. Nad hlavním západním průčelím jsou nadezděné dva mohutnější sedlové vikýře. Dále je střecha opatřena, zejména na východní straně, čtvercovými světlíky. Komíny jsou dva, v hřebeni střechy, hlavy jsou nové, režné, cihelné.

Dům má prosté horizontální členění, na kamenný pískovcový sokl navazují vlastní mírně hrubé stěny, jen otvory mají prosté hladké vpadlé rámování. Kompozici završuje korunní fabionová hladká římsa. Hlavní průčelí má v přízemí šest oken, dvoje dveře a jedno malé okénko technické. Vikýře střešního patra mají po dvou oknech. Okna jsou dvoukřídlá, šestitabulková, špaletová. Dveřní výplně jsou nepůvodní, s nadsvětlíkem, částečně prosklené.

Dům, Mírové nám. č.p. 156 – Přízemní budova stojící na obdélném půdorysu, s valbovou střechou se dvěma komínovými tělesy a vikýřem v podélném průčelí. Fasáda domu je hladká a horizontálně členěná jednoduchým nízkým soklem.

Dům se nachází jižně od východní vstupní brány areálu zámku. Spolu s protilehlým č. p. 157 tvoří nálevkovité hrdlo vjezdu za bránou. Obě krátká průčelí svírají úhel cca 30°, o shodný úhel je objekt rovněž pootočen vůči zámecké budově. Dům stojí v obdélné nevelké zahradě, která je od okolí částečně oddělena nízkým plaňkovým, ale zejména živým plotem a na severovýchodě zámeckou ohradní zdí ve vazbě na zámeckou bránu.

Půdorys přízemního objektu je obdélný, v poměru stran cca 1:2. K zadní podélné fasádě je přistavěno obdélné zádveří. Dům je zděný, omítaný, fasáda má sytě okrovou barvu. Sedlová střecha na domě je asymetrická, na severní straně zvalbená, opatřená plechovými šablonami typu „alukryt“. Hřeben má přibližně severojižní směr. Nad vstupním západním průčelím je umístěn širší pultový vikýř a jedno zdvojené střešní okno. Nad zadním východním průčelím je vikýř trojúhelný, sedlový. Dále je střecha opatřena několika čtvercovými světlíky. Komíny jsou dva, v hřebeni střechy. Při valbě je komínová hlava čtvercová, režná, z vápenopískových cihel, nad středem budovy obdélná, cihelná, se zbytky omítky.

Dům má prosté horizontální členění, na kamenný pískovcový sokl navazují vlastní mírně hrubé stěny, jen otvory mají prosté hladké vpadlé rámování. Kompozici završuje korunní fabionová hladká římsa. Vstupní průčelí má v přízemí čtyři okna a jedny dveře, v rytmu 1—2-1-1. Okna jsou dvoukřídlá, nedělená, špaletová. Okno pultového vikýře je horizontálně obdélné, dvoukřídlé. Dveřní výplně jsou dřevěné novodobé, západní z úzkých palubek, v horní třetině prosklené, východní v zádveří hladké se čtyřmi prosklenými čtverci. Oba vstupy jsou opatřeny markýzami.

Kočárovna – Přízemní stavba obdélné dispozice, s valbovou střechou a se dvěma vjezdy v průčelí v elipsovitě zaklenutých portálech s klenáky a s římsovými profilovanými hlavicemi, mezi nimiž je ve stěně vsazen pískovcový epitaf, je v interiéru plochostropá.

Supraporta se znaky, kartuší a latinským nápisem, druhotně osazená na průčelí budovy, byla přenesena z loretánské kaple na děčínském tržišti, postavené hrabětem Maxmiliánem Thunem r. 1670 a stržené r. 1885.

Kočárovna se nachází v severozápadním koutu zámeckého nádvoří. Podélným hlavním průčelím se obrací do nádvoří, k okružní mlatové cestě. Její boční a zadní stěna je součástí zámecké ohradní zdi.

Půdorys přízemního objektu je obdélný, v poměru stran cca 1:2. Kočárovna je zděná, omítaná, fasáda má sytě oranžový vápenný nátěr. Valbová střecha na domě je symetrická, krytá bobrovkami, kladenými dvojitě. Hřeben má přibližně západovýchodní směr. Nad hlavním jižním podélným průčelím je umístěn v ose kompozice, nad reliéfním epitafem, shozový resp. nakládací valbový vikýř. Boky má obložené červenými vláknocementovými šablonami nakoso. Střecha je bez komínů.

Dům má prosté horizontální členění, na jednoduchý hladký mírně předstoupený sokl navazují jen nepatrně hrubší stěny, pouze šambrány otvorů mají architektonické článkování. Kompozici završuje korunní fabionová hladká římsa. Symetrické vjezdové průčelí má v přízemí dvoje vrata. Vjezdy jsou zaklenuty stlačenými oblouky. Omítková šambrána otvoru je článkována jako dva hladké pilastry s římsovými hlavicemi a na nich osazený oválný hladký oblouk s klenákem. Vrata jsou čtyřdílná. Každé křídlo je dělené na tři pole pod římsou a jedno nad ní. Dřevěná římsa navazuje na výškovou úroveň a profilaci hlavic pilastrů. Jednotlivá pole rámových křídel jsou vyložena švartnami vyskládanými do čtverce nakoso. Mezi vjezdy je druhotně umístěn bohatě zdobený barokní pískovcový epitaf, původně supraporta.

Kašna (viz samostatné heslo) – Barokní polygonální kašna s kalichovou střední částí, obklopená patníky. V zahradě pak malá kašna se sochou Neptuna a delfínem ze 2. pol. 18. stol.

Mostek – Mostek je údajně fragmentem někdejšího opevnění.

Mostek se nachází před vstupním zámeckým průčelím, překlenuje bývalý vodní příkop. Umožňuje pěší přístup do zámku.

Jednooblouková stavba z kvádrového pískovcového zdiva se skládá ze severního předpolí tvořeného předloženým tříramenným schodištěm, krytým od nádvoří paravánovou parapetní stěnou podesty. Dále z vlastního mostu s kamenným plnostěnným parapetním zábradlím. Na druhém konci pak jižním dvojúrovňovým předpolím, podestami bočního a hlavního vstupu.

Objekt je vyskládán z pískovcových štuků pojených patrně maltou, nehluboce vyspárovanou. Vyklenutí oblouku je na bocích lemováno dvěma řadami kvádrů, jinak jsou kvádry zděné a vázané v horizontálních šichtách. Zdivo boků mostu plynule přechází v parapetní zdi zakončené zaoblením koruny. Úroveň pochozí plochy prozrazují pískovcové chrliče, které odvodňují dlážděný kryt svršku mostku. Jsou umístěny symetricky při krajích po dvou z každé strany. Jde o vysunuté kvádry se žlábkem, podložené méně vysunutým kvádrem druhým, jako krakorcem. Nástupní schodiště je komponováno osově symetricky, ve vazbě na mostek resp. hlavní osu zámku. Dvě čtyřstupňová spodní ramena s nástupem z boků se sbíhají na podestě, společné pětistupňové rameno překonává převýšení na úroveň mostu a vedlejšího vstupu. Paravánová zeď podesty je ze strany nádvoří mírně kónická. Vnitřní stranu schodiště zabezpečují kovová tyčová zábradlí, jedno ze čtyř již chybí. Jižní předpolí umožňuje vstup do vedlejšího vchodu ze shodné úrovně svršku mostu, a též z o tři stupně zvýšené úrovně podesty do hlavního vchodu do zámku, akcentovaného kamenným sedátkovým portálem.

Vodní příkop a fragmenty opevnění – Prostor okolo areálu zámku je ohraničen příkopem s potokem, přes který se klene kamenný mostek a jehož stěny jsou při hlavním průčelí zámku tvořeny kamennými zdmi.

Na mapách stabilního katastru z let 1843 a následujících vidíme, že vodní příkop byl původně rozsáhlejší, tvaru písmene D, navíc rozšířeného o zámecký rybník před východním průčelím zámecké budovy. Jižní zaoblená část příkopu bývala již v této době nezavodněná. Příkop a rybník byl napájen drobnou vodotečí, tzv. Mlýnským potokem, jedním ze dvou rovnoběžných náhonů vyvedených z hlavního Jílovského potoka.

Dnes již nefunkční vodní příkop se nachází před vstupním zámeckým průčelím, v ose vstupu ho překlenuje kamenný mostek.

Dno příkopu je nehluboké, rovinné, travnaté. Příkop je vymezen kamennými opěrnými zdmi z pískovcových kvádrů, štuků.

Jižní opěrná zeď tvoří o cca 3m od průčelí odsazenou podnož budovy zámku a dále souvisle vybíhá západním směrem do zámecké zahrady. Zde je součástí geometrické zahradní úpravy před západním zámeckým průčelím. Severní opěrná zeď tvoří jižní hranu zámeckého nádvoří. Dříve na ní byly osazeny kamenné barokní vázy, ve 2. pol. 20. stol. přesunuté do děčínské Růžové zahrady. Severní opěrná břehová zeď je kratší než jižní, na západní straně končí v linii západní ohradní zdi nádvoří. Její konec je akcentován zde umístěným sloupem se sochou sv. Jana Nepomuckého.

Zámecký park – Při západní a jižní stěně zámku se nachází park anglického typu s množstvím vegetace v podobě jehličnatých i listnatých stromů a s potokem s kamennými můstky s kovaným zábradlím.

Zámecký areál v Jílovém prošel několika fázemi svého vývoje. Původní vodní hrad postavený v r. 1370 byl v 17. stol. přestavěn v renesančním slohu a kolem r. 1800 obehnán vodním příkopem. Na mapových podkladech z první poloviny 19. století je zámek obehnán vodní plochou a na severní a západní straně je zobrazena plocha původní zahrady. Nicméně původní podoba zahrady není z dochovaných pramenů známa, lze předjímat, že ztvárnění zahrady bylo víceméně účelové, jelikož v té době byl zámek a přilehlé budovy využívány pro provoz přádelny. K zásadním změnám došlo v areálu zámku na počátku 20. století, kdy se na zámek přestěhovala rodina Thunů, a základní prostorové členění bylo ukončeno kolem roku 1935. Tato časová vrstva je principielně v zahradě zachována dodnes.

Zámecký park se rozkládá v jižní a zejména v západní části příslušných pozemků areálu a v bezprostředním okolí zámecké budovy. Lze však do něj zřejmě zahrnout i geometrickou parkovou úpravu severního zámeckého nádvoří.

Jde převážně o park anglického typu s vodotečí a můstky. Doplněn je jednou přírodní stávající a jednou geometrickou zaniklou vodní plochou. Hlavní průhledová kompoziční osa směřuje od východu na západ. Je rovnoběžná se vstupním průčelím zámku a spojuje osu jeho podnože přes tři terénní schodiště a rybník s kruhovým glorietem za ním.

Park je z jihu od hlavní průjezdní silnice oddělen ohradní zdí mírně segmentového průběhu. Zeď je z vnitřní strany doprovázena vzrostlými stromy a mlatovým chodníkem. Směrem k severu, dále do parku, je s chodníčkem přibližně rovnoběžná drobná vodoteč, na třech místech překonávaná mostky. V západním trojúhelném cípu najdeme gloriet s rybníčkem, s břehem na jihozápadě přírodním a na severovýchodě zpevněným, zde je v ose kompozice břehová zeď přerušena komponovaným schodištěm, po kterém lze sestoupit k vodní hladině. Střední část parku tvoří volná travnatá plocha. Část parku před západním zámeckým průčelím je pojata geometricky. Ve čtverci severní stranou navázaném na bývalý vodní příkop je vytvořena kompozice z rovnoběžně dostředných terénních zídek založená na konceptu průniku dvou obdélníků. Střední čtverec sloužil dříve jako bazén.

Altán – Okrouhlá stavba se zvoncovou střechou s vázou na vrcholu pochází snad z počátku 19. stol. Na osmi sdružených korintských sloupech je situován kruhový nástavec s meandrovým vlysem. Uvnitř pavilonu se nachází ženská figura ve splývavém rouchu.

Zahradní pavilon je umístěn v západní části zámeckého parku, na pohledové ose protínající dvouúrovňovou podestu před vstupem do zámku. Při průhledu touto osou se nachází za menší vodní plochou, ve které se zrcadlí. Přístupný je pohodlně ze širokého mlatového chodníku vázaného na západní vjezdovou bránu do zámeckého areálu. Od této cesty je vzdálen cca 3m jižně, stojí v rovinné travnaté ploše.

Jde o kruhovou empírovou otevřenou stavbu, kde osm (vždy po dvou mírně sdružených) sloupů vynáší kruhové kladí, na které je osazena kopule krytá zvoncově tvarovanou střechou. Gradace hmot je završena kamennou vázou. Jde o stavbu převážně kamennou, s římsou patrně omítanou, střecha je kryta měděným falcovaným plechem. Uvnitř glorietu je umístěna na horizontálním kvádru podstavce nesymetrická antikizující sochařská kompozice se ženskou figurou.

Na kruhovém fundamentu o třech profilovaných stupních stojí hladké sloupy zakončené korintskými hlavicemi. Kladí je plně rozvinuté, ve vlysu je umístěn meandrový pás v podobě vodních vln. Socha v centru pavilonu je tvořena torzem ženské figury v bohatě řaseném splývavém rouchu, stojící u torza kanelovaného sloupu a opírající se o kvádrovou zeď, na které je připevněna oválná prázdná kartuš lemovaná rostlinným motivem, pod ní na zemi snad torzo orla v hnízdě.

Sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého – Sloup s výraznou entasí s deskovou patkou a dvojitým prstencem je umístěn na pravoúhlém soklu, na jehož stranách jsou obdélná pole s letopočtem 1731. Nad hlavicí je situována kaplička s reliéfy světců (sv. Josef, sv. Antonín Paduánský, sv. Florián a Immaculata) a drobnou dvojsochou Jana Nepomuckého na vršku.

Sochu postavil v r. 1731 na vrchnostenském činžovním pozemku v Přípeři, patřícímu k č. p. 18, jeho tehdejší majitel Heinrich Schade.

Sloup byl do zámeckého areálu přemístěn z Děčína Přípeře neznámo kdy, avšak již před pol. 20. stol.

Sloup je umístěn v jihozápadním koutu zámeckého nádvoří v průsečíku dvou linií: západní části zámecké ohradní zdi a severní břehové opěrné zdi bývalého vodního příkopu. Sloup spolu s koncem ohradní zdi tvoří pomyslnou bránu z geometricky komponovaného nádvoří zámku do volné krajinné zámecké zahrady, která v tomto místě vroubí široký mlatový chodník.

Jde o ne zcela obvyklou kombinaci sloupkových božích muk se světeckou sochou. Na nízkém podstavci s předstupněm stojí toskánský sloup vynášející kaplici. Na ní je navíc umístěna oboustranná socha sv. Jana Nepomuckého, v podživotní velikosti. Dílo je vytvořené z pískovce, atributy světce (svatozář, palmeta) jsou kovové, zlacené.

Sloupek má betonový základ, na kterém spočívá již původní celoobvodový v hraně profilovaný předstupeň. Podstavec obdélného průřezu je drobný, má spíše horizontální charakter. Článkovaný je na soklovou partii, dřík a římsovou hlavu. Dřík je zdoben rytou linkou vymezenými zrcadly s projmutými rohy. Na čelní straně je ve spodní části zrcadla vyryta datace a vpravo pod ní iniciály. Na podstavec dosedá toskánský sloup s patkou o čtvercovém plintu a kruhovém toru. Dřík sloupu je hladký, s výraznou baňatou entazí, pod hlavicí obepnut prstencem. Hlavice má echinus kruhový a abakus čtvercový. Sloup vynáší kaplici. Ta je čtyřboká, všechny čtyři strany má edikulové, s reliéfy světců. Edikuly jsou tvořené pilířky v nárožích, na jejich výrazné hlavice dosedají do půlkruhu vzduté římsové obloučky. Z kaplice vystupuje pilířový nástavec zakončený drobnou římsou. Na něm je osazeno dvoustranné sousoší, jen o málo vyšší než kaplice pod ním. Obě zády propojené figury představují sv. Jana Nepomuckého.

Zdi s branami – Ohradní zdi ohraničují areál zámku skoro po celém obvodu, s výjimkou úseku při jižní straně hřiště. Východní brána od Mírového náměstí umožňuje vjezd na nádvoří zámku. Západní brána od průjezdní silnice Teplická zpřístupňuje zámecký park.

Ohradní zdi ohraničují areál zámku skoro po celém obvodu, s výjimkou úseku při jižní straně hřiště. Východní brána od Mírového náměstí umožňuje vjezd na nádvoří zámku. Západní brána od průjezdní silnice Teplická zpřístupňuje zámecký park.

Ohradní zeď je různorodá, v úseku okolo zámku a nádvoří je poměrně vysoká, neomítaná, z pískovcových kvádrů. Druhý úsek, okolo zámeckého parku, je subtilnější, nižší, omítaný.

Východní i západní brána jsou pilířové, bez křídel. Pilíře převyšující ohradní zeď jsou kamenné, z kvádrů, členěné na sokl a zakončené kamennou hlavou s nízkým stanem, západní brána do parku je jemněji profilovaná, doplněná o prstenec pod hlavicí. Pilíře obou bran jsou natřeny varovnými černožlutými pruhy.

kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. – Severní Čechy (Svoboda Praha 1984)
kolektiv: Umělecké památky Čech 1 A-J (Academia Praha 1977)