Hrad Boršengrýn

Nad silnicí, která vede mezi Dolním Žandovem a Úbočím, jsou na návrší sporé zbytky hradu jménem Boršengrýn.

Zavítal jsem do místních končin obhlédnout židovský hřbitov, nacházející se v místě bývalého předhradí. Ten se zachoval. S hradem je to podstatně horší – jen pár terénních nerovností, ze staveb ani kámen. Co neobstarali válečníci při rozvracení nepřátelského sídla, to dorazila stavba silnice a rekreační objekty… Prostě a jednoduše, k vidění toho tu moc není. Některé zdroje hovoří o fragmentech zdiva, ale já je nepotkal.

Po fotkách něco o historii.

Z různých pramenů (místo je kulturní památkou):

Boršengrýn (též Boršegrýn) je zaniklý hrad na ostrožně nad Kynžvartským potokem jihozápadně u vesnice Úbočí nedaleko Lázní Kynžvart v okrese Cheb. Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka.

Hradu předcházela tvrz, stojící u blízké vesnice Úbočí dříve zvané Amonsgrýn (Amonsgrün), založená pravděpodobně po roce 1347 bratry Engelhartem a Albertem z Kynžvartu (původem z Hartenberku).

Nahradila hrad Kynžvart, který v roce 1347 dobylo vojsko krále Karla IV., protože z něj bratři podnikali loupeživé výpady. Bratři nejprve uprchli do Bavorska, ale po čase se vrátili do Čech. Karel IV. jim obnovu Kynžvartu zakázal, ale okolní krajinu jim udělil jako léno, jehož centrem se stal Amonsgrýn.

V roce 1360 se vlastníkem kynžvartského panství včetně Úbočí stal Albert Nofhaft, jehož synové je roku 1373 prodali Borešovi z Oseka (Rýzmburka), který sídlil na Přimdě a na Bečově.

Nový majitel si se souhlasem Karla IV. na místě tvrze nechal postavit hrad Borschengrün (tj. Borešova louka). Nový hrad byl dokončen do roku 1380. Boreš mladší z Rýzmburka panství roku 1392 prodal Zikmundu Hulerovi, který je o tři roky později vyměnil s Hynkem Pluhem z Rabštejna za Orlík.

Hynek patřil mezi oblíbence krále Václava IV., který mu roku 1398 povolil Kynžvart obnovit. Od té doby Boršengrýn ztratil význam a byl pronajímán jako manství. Mezi jeho držitele patřili Mikuláš Fras (1426–1437), rytíř Valdenroder a Bedřich z Failče (před rokem 1450).

V roce 1452 Kynžvart patřil Jindřichu II. z Plavna, který v té době válčil s Chebem, a na Boršengrýn proto dosadil svého hejtmana Hanuše Edlmana. Během bojů byl Boršengrýn ještě téhož roku v srpnu po týdenním obléhání a ostřelování děly dobyt chebským vojskem a pobořen. Po zajetí posádky údajně 26 tesařů a zedníků nastoupilo k úplné demolici hradu, který poté již nikdy nebyl obnoven. Stavební materiál byl rozebrán na stavbu blízkého poplužního dvora. Terén byl poničen i v dalších letech – příkopem dnes vede silnice, vybudovaná jako obecní v roce 1846, kvůli níž byl zmenšen i Hradní rybník a vzniklo zde několik rekreačních objektů.

Hradní dispozice měla dvě části, které dnes odděluje silnice vedená po dně bývalého ve skále vylámaného šíjového příkopu, který odděloval předhradí od hradního jádra. Z pod hřbetem bývaly 2 rybníky, z nichž se dodnes dochoval jen J od silnice pod J předhradní částí, na místě S rybníka je louka. Předhradí z jihu chránil vnější val s příkopem a další vnitřní val se dochoval na východní straně. Za opevněním stála rozsáhlá a složitá zástavba, dodnes patrná v terénních reliktech a zbytcích zdiva.

Vlastní nevelké jádro hradu bylo na severní části hřbetu za šíjovým příkopem a mělo přibližně trojúhelníkový půdorys obehnaný hradbou, za kterou stál mohutný donjon (čtverhranná obytná věž o délce strany cca 8 m) a další zástavba lehčího charakteru. Jádro hradu s věžovitým obdélným palácem bylo s předhradím spojeno padacím mostem.

Na předhradí řídký smíšený les, na valu i křoviny, vnější val již v jehličnatém lese. Na ploše jádra loučka, po obvodu listnaté stromy.

Jiné zdroje uvádí, že „Podle vyobrazení z roku 1683 lze usuzovat, že zadní hrad byl opevněn hradbami a dvěma válcovými věžemi v rozích k předhradí. Malé nádvoří bylo uzavřeno na severní straně čtverhranným palácem. Hrad, byť v troskách, stál ještě v první polovině 19. století a teprve roku 1846 bylo hradního zdiva použito na stavbu blízkého panského dvora a ovčína.“

Další zdroje tvrdí, že část zdiva byla před rokem 1837 použita k výstavbě zdi kolem výše zmíněného židovského hřbitova. Úplnou zkázu pak má na svědomí bezdružický stavební mistr Fischer, který nařídil zboření zbytků hradu, rozkopání sutin a odvoz materiálu na stavbu do Úbočí. A pokud něco zbylo, zlikvidovali to vojáci, kteří tu po 2. světové válce vykopali zákopy.

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984