Hrad Vildštejn (Skalná)

Na okraji Ašského výběžku, nedaleko Františkových Lázní, se v obci Skalná nachází románský hrad Vildštejn (Wildstein).

Jeden z objektů, k nimž je můj vztah poněkud specifický. V době hluboké totality, kdy jsem rozum začínal brát (leč dodnes nenabral) a vyrážel někdy sám, někdy se spolužáky z gymnázia, do širšího okolí tehdejšího bydliště poznávat svědky dávné minulosti, byl hrad totální ruina. Dobrodružné pronikání do areálu, místy lezení po čtyřech či skoro po břiše, dokumentování rozpadlých stěn a závalů… A najednou tu sedím v přepychové hradní krčmě, na jídelním lístku medailonky z lamy, steaky z bizona, velblouda, zebry, pštrosa… Nebo je snad libo hroznýš královský? Opravdu jde o jedno a totéž místo?

Je to prostě k neuvěření, že se najdou blázni, kteří se zfamfrní do nějakého místa, kterému se „normální“ návštěvníci raději vyhnou, a dokáží ze země vydupat neskutečné. Krom již zmíněné restaurace opravené či místy znovupostavené zdivo, penzion, vinotéka, obřadní síň, minizoo, dětský koutek, několik expozic.

A po fotkách nějaké to čtení o historii…

Z různých pramenů (hrad je kulturní památkou):

Hrad vznikl okolo roku 1200 a patří k nejstarším českým hradům (má se za to, že to bylo možná už kolem roku 1166 a to stanoveným rozborem dochovaných původních částí hradu). Prvním známým majitelem byl Gerold, uváděný k roku 1224 (valdsaský opat Erhard mluví o výkupu desátků od Gerolda z Vildštejna, kterému patřily i některé statky v okolí Valdsas a Tirschenreutu, za 59 hřiven stříbra).

O rok později byl pánem hradu Vojtěch Nothaft – písemná zmínka o hradu pochází z roku 1225, kdy se jeho jméno objevuje právě v přídomku jedné z větví rodu Nothaftů, který patřil mezi přední šlechtické rody Chebska. Roku 1295 je zmiňován ještě Engelhard Nothaft z Vildštejna se svým synem Adalbertem Nothaftem z Falknova (Sokolov), který byl římským ministeriálem, jako svědek na listině o urovnání sporů o panství v Elsterberku v dnešním Sasku.

Albert Nothaft z Vildštejna byl asi Geroldovým blízkým příbuzným. Albert a jeho bratr Jindřich darovali v roce 1243 spolu s Jindřichem z Libštejna další desátky ve výši 8 talentů hraběti Jindřichovi z Ortenburka, který je postoupil valdsaskému klášteru. Jiný člen tohoto rodu vystupuje v roce 1251 jako svědek na listině českého krále Václava I. o valdsaském patronátu nad kostelem v Plané. Roku 1295 prodal Engelhard Nothaft z Vildštejna témuž klášteru za 60 hřiven stříbra část lesa Forst u Skalné a daroval mu pozemky v okolí Plesné, které k němu patřily, a za to vše se zaručil se svým synem Albertem Nothaftem z Falknova (Sokolova).

V majetku Nothaftů byl hrad do roku 1298, kdy na jeden rok zastavil hrad Waldsaskému klášteru Elgelhart Nothaft z Vildštejna. Poté panství prodali svému zeti Janu Ravovi (Rabo) z Mechelsgrünu s právem na jeho zpětný výkup v roční lhůtě. Listina o tom, vydaná jeho manželkou Adélou, usazenou na Werdenberku, je první německy psanou listinou Chebska (do té doby byly všechny latinské).

Potomci měli panství v držení až do roku 1349, kdy získal Vildštejn příbuzný Nothaftů Rüdiger ze Sparnecku, který jej – podobně jako svá ostatní panství, zejména Lubsko – přijal od Karla IV. jako léno České koruny. V letech 1358–1360 patřil Vildštejn spolu se Starým Rybníkem znovu Rabům z Mechelsgrünu a roku 1362 jej udělil císař Karel IV. v léno rytířům Walterovi a Rudolfovi z Ramberka (spolu s Thiersteinem v bavorské Horní Falci, který předtím patřil Nothaftům).

Od roku 1375 se stali majiteli hradu rytíři Zikmund a Pavel Frankengrünerové z Chebu. Po r. 1376 držel Vildštejn Fridrich, purkrabí z Donína (něm. Dohna, při vstupu Labe na německou půdu, tehdy však rovněž léno České koruny). Vildštejn sám byl od konce 14. století dědičným statkem, ale sousední Plesnou drželi jeho majitelé i nadále jako korunní léno.

Za husitských válek získali hrad Šlikové, ale posléze jej prodal spolu s Plesnou, Šneky, Křižovatkou a Podílnou Albrecht Šlik roku 1439 Nikolajovi Gummerauerovi. Pro odboj proti českému králi v roce 1452 vypálilo hrad vojsko zemského správce Jiřího z Poděbrad. Roku 1522 hrad opět padl do držení rodu Šliků, když jej vyženil Jeroným Šlik. Ten jej roku 1531 prodal se statkem Křižovatkou a s příslušnými osadami za 7000 zlatých Wolfovi Wirspergovi (Volfovi z Viršperku), jehož rod zde vládl až do roku 1596.

„Viršperkové“ byli prchliví a suroví a jejich vláda byla plná velkých a často krvavých sporů s městem Chebem i ostatními sousedy, ba mnohdy i s vlastními příbuznými. Tyto spory vyvolaly už v roku 1539 výpravu proti Vildštejnu pro neshody mezi chebskými cechy a Viršperky. V krvavé bitce pod hradem byli mistři se svými lidmi a s chebským soudním vykonavatelem zahnáni střelbou. Později došlo k nové výpravě proti Vildštejnu, hrad byl dobyt, Viršperkové utekli a jejich společník, Matěj z Einsiedlu, byl zajat, uvězněn a musel odpřisáhnout věrnost městu Chebu.

V roce 1541 došlo k rozdělení dosud jednotného panství na statky v Horním a Dolním Vildštejně. Přesto však zůstávaly oba až do konce 18. století v rukou jedné vrchnosti. V roce 1545 přikoupili Viršperkové od Šliků i nedalekou Plesnou s hrdelním soudem, která už předtím často k Vildštejnu patřila. Od té doby byly Plesná a sousední Starý Rybník natrvalo spojeny s Vildštejnem. K Hornímu Vildštejnu později patřila Křižovatka, Velký Luh, Plesná, Zelená a Šneky, k Dolnímu druhá část těchto osad.

Volf z Viršperku byl roku 1546-1547 chebským královským purkrabím a markrabským správcem na Hohenberku (v dnešním Bavorsku). Zemřel v roce 1561. Jeho syn Volf Adam přestoupil i se svými poddanými na evangelickou víru, ale byl už v roce 1568 stižen chebskou klatbou pro vraždu Vildštejnského rychtáře. O rok později zavraždil Kašpar Viršperk dokonce svého bratrance Abraháma ze Starého Rybníka.

Brzy po požáru Vildštejna zavraždil Bartl Viršperk svého příbuzného Volfa Kryštofa a pana Lamingena. Řada jiných krvavých zločinů vyvolala dvě nové výpravy proti Vildštejnu (1579 a 1596). Při druhé z nich byl Kašpar Viršperk zajat a uvězněn nejprve v Chebu a potom v Bílé věži na Pražském hradě. Byl odsouzen k pokutě 6000 guldenů (zlatých) a ke konfiskaci majetku; tamtéž i zemřel v roce 1607.

Na počátku 15. století byl hrad poprvé zásadně rozšířen, v 16. století bylo částečně zastavěno nádvoří. V roce 1596 (podle jiných pramenů krátce po roce 1607 či v roce 1614) zadlužené panství s hradem odkoupil za 18 000 chebských zlatých Zikmund Abrahám z Trautenberka (Trautenberga). V majetku tohoto rodu zůstal hrad bezmála 200 let, přestal však vyhovovat jejich požadavkům a proto si v roce 1783 vystavěli v jeho předhradí dvoukřídlý zámek. Se svými poddanými nevycházeli právě nejlépe, neboť jim ukládali nadměrné roboty. Navíc vedli s městem Cheb spory o právo várečné. Spor vyvrcholil označením jedné z dcer z rodu Trautenberků za domnělou čarodějnici, které tímto hrozilo upálení a následné zabrání rodových majetků. Avšak dcera nebyla nikdy nalezena a tudíž ani upálena. Z tohoto období pochází ostatky nalezené zazděné na hradě. Že by se jednalo právě o její ostatky?

Stavbou zámecké budovy ve slohu barokního klasicismu kolem roku 1783 přestal hrad sloužit jako šlechtické sídlo. Trautenberkové drželi panství do roku 1799, kdy hrad koupil rytíř Jan Jiří Wilhelm von Helmfeld za 160 000 guldenů. Rod jej vlastnil do roku 1884, kdy jej koupil baron Engerhardt Wolkenstein-Trostburg za 400 000 guldenů. V roce 1818 městečko vyhořelo a požárem byly postiženy zámecká i hradní budova. Asi ve čtyřicátých letech 19. století nechali Wilhelmové adaptovat hrad na sladovnu pivovaru. Když byl na Vildštejně roku 1850 založen okresní soud , pronajal rytíř Osvald Wilhelm z Hemfeldu soudu kromě zámku i budovu hradu a sladovna tím byla záhy zrušena.

Koncem první světové války koupil hrad továrník Fridrich Adam Geipel z Aše. V roce 1945 mu hrad i zámek zkonfiskoval stát. V roce 1950 byl zrušen okresní soud, zámek byl osídlen rumunskými reemigranty, kteří spálili všechny dřevěné části a oba objekty zcela zdevastovali.

Hrad přestal jako šlechtické sídlo sloužit již krátce po založení zámku (od roku 1843 byl hrad využíván jako sladovna), zámek to samé čekalo v polovině 19. století. Nejprve sloužil měšťanům jako obytná budova, později i k hospodářským účelům.

Od roku 1951 byl objekt v majetku státních statků a posléze města Skalná. Hrad i zámek byl totálně zdevastován a s následnou úplnou absenci údržby téměř zničen. V osmdesátých létech objevil ruiny hradu pan Zdeněk Buchtele, dal dohromady partu nadšenců a s finanční podporou státu se mu podařilo chátrání hradu zastavit, v roce 1985 se započalo s celou rekonstrukcí hradního areálu. Na zámeckou budovu bylo dokonce v osmdesátých letech vydáno demoliční rozhodnutí a budova byla vymazána z katastru nemovitostí. Naštěstí totalitní líný dělník nikdy budovu fyzicky úplně neodstranil.

V roce 1999 koupil hrad a zbytky zámku pan Miroslav Pumr. Za dva roky intenzivní obnovy byl hrad otevřen pro veřejnost. Zakladatelé tohoto hradu – rod Nothaftů – jej za toto úsilí nechali povýšit do šlechtického stavu s právem užívat titul rytíř. Bohužel osud dokáže být někdy krutý a hradní pán roku 2016 předčasně umírá. Novou majitelkou hradu se stává jeho dcera, paní Zuzana Pumrová, která navázala na plány svého otce a dále zvelebuje tuto vzácnou kulturní památku pro návštěvníky současné, ale i pro generace budoucí.

Hradní budova je dnes celá zrekonstruována.

V přízemí hradu se nachází malý a velký rytířský sál, kde je zřízena restaurace Hodovna s tradiční českou kuchyní a domácí výrobou uzenin. V románské kapli, která je původní částí hradu jsou uloženy ostatky ženy, které zde byly v roce 1987 nalezeny zazděné v komínové šachtě. V prvním patře byl zřízen pseudorománský sál, kde se konají kulturní akce, konference, svatby a další. Celé druhé poschodí je vyhrazeno pro hasičské muzeum se značným množstvím pozoruhodných historických exponátů. Zámecká novější budova dnes nabízí prohlídku středověké kovárny, vězení i muzeum vězeňství na Vildštejně. Její rekonstrukce dále pokračují.

V rámci republikového programu Náš venkov 2020 získala obec Skalná za rekonstrukci hradu cenu Patria Nostra.

Původně románský hrad Vildštejn založený již v 1. čtvrtině 13. století jako ministeriální sídlo. Jako všechny románské hrady na tomto území, které v době jejich vzniku nebylo součástí českého státu. Hrad byl vystavěn na žulovém ostrohu na západní straně městečka nad údolím potoka s prvky štaufské hradní architektury jako vodní hrad. Od okolí jej oddělovalo umělé jezero, od městečka jej odděloval dnes již zasypaný příkop. Později byl goticky a částečně renesančně přestavěn, románské prvky jsou ale zachovány. V předhradí vznikl ještě zámeček ve slohu barokního klasicismu. Součástí areálu je také kamenný most, obytné stavení, opěrná zeď a park.

Vnitřní hrad je budova vystavěná na nepravidelném půdorysu čtyřúhelníku. Ve východním čele je vjezd. Z původní stavby hradu je zachována jen část severní, s částí věže a kaplí. Jihozápadní nároží je vystavěno nově ze starého materiálu jako např. čedičových kvádrů. V předhradí je “Nový zámek”, který je od hradu oddělený malým dvorem.

K původnímu románskému hradu patřila pouze severní část dnešního třípatrového hradu (tj. necelá polovina plochy), kdežto zbytek budovy byl postaven až v 15. století, kdy se hrad dostal do rukou chebského patriciátu. Starý románský palác stál v místech pozdější gotické budovy, podepřené jedním mohutným pilířem a několika sloupy. Od něho se táhla nižší hradní zeď až k románské hradní kapli po pravé straně věže v prostoru dnešního průchodu k starému paláci; kaple však byla mnohem vyšší než palác. Zbytek její poloválcové apsidy vyčnívá vpravo od dnešního vchodu z oblouku hradní zdi nad skálou, na níž stojí hrad. Původně měla kaple asi plochý strop, později dostala křížovou klenbu. Z její tribuny se zachovalo jedno větší a jedno menší románské okno (obě už zazděná) nad zazděným vchodem do krypty a sklepů napravo od vchodu. V podzemí hradu jsou dosti prostorné místnosti s valenými klenbami a románským i gotickým zdivem. Zachovaly se zbytky oltáře v kryptě a románský portál. Románský hrad byl postaven asi celý z bosovaných kvádrů – měl sotva více než přízemí a nejvýše ještě patro (dnes už nezachované). Ve skalách naproti hradu jsou dosud ohromné sklepy a skladiště; vznikly už také většinou ve středověku.

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1985
Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů (Libri 1995)
Dobroslava Menclová: České hrady, díl první (Odeon – nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1972)