Zámek Starý Hrozňatov (hrad Kingsberg)

V obci Starý Hrozňatov na dohled od místní Lorety, u níž končí nevšední křížová cesta, se rozkládá v oblouku silnice areál zámku, vystavěného na místě románského hradu.

Tuhle stavbu nelze přehlédnout. Dědina jak za groš kudla (necelá dvoustovka obyvatel), v níž trčí k nebi obří kamenná věž, pod níž se „krčí“ dvoupatrová stavba zámku.

Tím to ovšem vadne, protože dívat se lze jen a jen zdálky. Areál uzavřen, soukromé vlastnictví, opravován. Tudíž obrázků jen pár a pak něco historie.

Pár informací vysosaných z netu a knih (byť si občas v některých detailech mírně odporují). Obsáhle o objektu referuje můj oblíbený web o památkách a přírodě Karlovarska:

Románský hrad Starý Hrozňatov (dříve též Kinsberk, či Kinsperk z německého Kinsberg či Alt Kinsberg) vznikl snad již v době před rokem 1200 jako sídlo ministeriálů, vázaných k chebské falci, na výrazné ostrožně vybíhající z bezejmenného vrchu nad Mohelenským potokem (Mügelbach) v severní části vsi.  Mohl na něm sídlit Ušalk z Kinsberka, připomínaný v roce 1188. První písemná zmínka o hradu pochází až z roku 1217, ve kterém jsou v listině o směně statků mezi falckrabím Rabodem a hrabětem Jindřichem z Ortenburku uvedeni jako svědci Jindřich z Kinsberka se svým stejnojmenným synem, kteří byli ministeriály chebské falce.

Podle análů waldsaského kláštera zemřel dne 14. července 1217 v Jinřichově věži, správce tepelských klášterních statků blahoslavený Hroznata, který zde byl uvězněn pro nenávist k víře. Hroznata však vedl spory o majetek tepelského kláštera a české hranice s bavorskými Hohenbergy, kteří tehdy drželi hrad Kynžvart. Hroznata tak patrně zemřel jako vězeň na některé pevnosti Hohenbergů. Nepřesná zpráva se tak do waldsaských letopisů dostala omylem písaře někdy době baroka.

Po smrti Jindřichova vnuka, Jindřicha III. z Kinsbergu patrně v roce 1260, zanechav po sobě pouze dceru Bertu, tento ministeriální rod vymírá a zdejší panství spolu s hradem připadlo jako odúmrť na říši. Již roku 1260 patřil hrad Kinsbeg jako zástava plavenským fojtům, kteří jej však o rok později vrátili – zmínka o tom je z roku 1261, kdy se purkrabí z Gery, Plavna a Vejdy vzdali za 1000 hřiven české (chebské) váhy zastavených hradů v Chebu, Vokově a Starém Hrozňatově. Ještě předtím však v roce 1233 proběhla raně gotická přestavba.

V ruce 1315 podléhal hrad přímo římskému králi Ludvíku IV. Bavorovi a spravovali jej rytíři Abraham a Albert ze Sackenu. Další zprávy o Starém Hrozňatově z let 1310 a 1320 se týkají hlavně desátků chebských měšťanů a johanitů.

V roce 1322 se hrad stal lénem České koruny. Starý Hrozňatov se uvádí v listině ze 4. října 1322, jíž římský král Ludvík Bavor zastavil za 20 000 hřiven stříbra Cheb i celé Chebsko českému králi Janu Lucemburskému. Jedno z nejdůležitějších opevněných sídel zdejší oblasti bylo poté zastavováno jako české královské léno různěným držitelům.

V letech 1342–1360 byl správcem jako leník České koruny Arnošt Winkler z Falknova, po jeho smrti roku 1380 Bohuslav z Hartenberka a od roku 1396 jej král Václav IV. propůjčil svému nejvyššímu lovčímu Jindřichu (Hynčíku) Pluhovi z Rabštejna, který hrad koupil od chebského patricia Petra Rohrera za 1200 zlatých rýnských a 12 kop grošů českých. Po Pluhově smrti vdova Amálie hrad v roce 1401 prodala městu Cheb, které ho o rok později (podle jiných zdrojů až 1405) přenechalo za 1800 zlatých rýnských svým leníkům a měšťanům bratrům Albrechtu a Lorenci (Vavřinci) Frankengrünerovým, jejichž potomci na hradě sídlili s výjimkou let 1470–1486 (kdy hrad postoupili načas Albertu Sackovi). Frankengrünerové drželi od r. 1440 jako zástavu hrad Hardeck (v Bavorsku) a část vsi Mýtiny, kterou jim postoupil valdsaský klášter. Spolu s Kašparem Junckerem a městem Chebem stáli na straně krále Jiřího z Poděbrad v jeho sporech s papežem Piem II. a uherským králem Matyášem Korvínem. Nástupce Albrechta a Lorence, Jan Frankengrüner, musel s Chebem uzavřít pro něj nevýhodnou dohodu, podle níž musel být zdejší hrad městu vždy otevřený. Po roce 1486 byly následovníky z rodu Frankengrünerů v držbě zdejšího zboží Zikmund a Jan Kašpar.

V roce 1506 nakonec Frankengrünerové postoupili lenní panství spolu s hradem Kinsberg za 3200 zlatých rýnských Kryštofovi z Týna. Tento starý rod pocházel z tvrze Týn u Sokolova. Kryštof z Týna se roku 1509 zúčastnil dobývání hradu Liebenstein Chebskými. Za pánů s Týna byl v roce 1555 do obce povolán evangelický farář.

Pánům z Týna panství zůstalo téměř sto let, rod zde hospodařil do roku 1603 (podle jiných zdrojů 1605, kdy nástupci Kryštofa z Týna prodali zdejší zboží spolu s hradem Kinsberg Hansi Thannerovi, který vlastnil rovněž hrad Seeberg). V letech 1603–1608 tak byli majiteli Tennerové (Thannerové), od kterých je získal za 36000 rýnských zlatých rytíř Volf Kryštof Elbogner ze Schönfeldu a Ottengrünu. Jeh rod držel hrad až do roku 1658 V 16.  nebo na na počátku 17. století proběhla renesanční přestavba.

Během třicetileté války hrad chátral. Na jejím konci byl během obléhání města Chebu v roce 1647 obležen a dobyt hrad švédským vojskem, které jej obsadilo, vyplenilo a vypálilo. Švédská posádka setrvala na Kinsbergu až do roku 1649, než ho zplundrovaný a zdevastovaný vrátila původním majitelům.  Po válce byl hrad obnoven v barokním slohu. V roce 1658 Elbognárové prodali zdejší panství spolu s hradem za pouhých 17750 zlatých chebským jezuitům. Ti nechali v letech 1664-1689 na návrší nad obcí vystavět barokní poutní loretánskou kapli Maria Loreto, ke které vedla až od Chebu Velká křížová cesta s 29 zastaveními. Roku 1758 pak nechali postavit na místě staršího pod hradem nový barokní kostel Nejsvětější Trojice. Během sedmileté války oblehli v roce 1758 hrad Kinsberg Prusové, kteří požadovali 1500 tolarů výpalného. Jelikož jezuité nemohli tolik peněz zaplatit, vzali útočníci dva rukojmí, včetně jezuitského prokurátora. Ti byli nakonec na přímluvu generála Finka u prince Jindřicha propuštěni.

Po zrušení řeholních řádů Josefem II. v roce 1773 majetek převzal tzv. studijní náboženský fond, který jej spravoval až do roku 1824, kdy zámek koupil za 54 605 zlatých měšťan Jan Nonner z Prahy. Už v roce 1777 byly dva dvory a pole patřící ke kinsbergskému panství rozprodány. Dne 26. července 1822 navštívil hrad Kinsberg v doprovodu rady Grünera německý básník Johann Wolfgang von Goethe.

Jan Nonner nechal na zámku provést pozdně barokní úpravy. Ze starého hradu ponechal netknutou jen románskou Černou věž, kdežto druhou hradní věž, Shnilou, která hrozila zřícením, dal snížit na úroveň hradního paláce. Přitom se prý našel starý meč a láhev, které se připisovaly blahoslavenému Hroznatovi, a proto byly uloženy v kynžvartském muzeu. Ostatní hradní budovy byly buď od základu přestavěny, nebo nově postaveny, a dostaly empírové fasády. Část hradního příkopu byla zasypána a přeměněna v zahrady.

Nonnerovi dědicové prodali Starý Hrozňatov v roce 1872 Josefu Mindelovi z bavorského Mitterteichu, který dal na zdejším panství vykácet velkou část lesů. Panství tehdy tvořily Starý a Nový Hrozňatov, Dolní Lipina, Nový Drahov a část Kozlů. Následně se na zámku vystřídala řada majitelů. V roce 1883 koupil zdejší statek Josef Anton Halbmayer, který nechal zdejší zámek přestavět pod vedením chebského architekta Karla Adama Haberzettla na reprezentativní romantizující zámecké sídlo v pseudogotickém slohu. Roku 1887 přešel zámek na Alfonse Wagnera z Wallernstädtu a po jeho smrti v prosinci roku 1888 na vdovu Annu Zuntererovou, rozenou Haasovou. V roce 1898 se spolumajitelem zdejšího statku stal zeť Anny Zuntererové, pražský advokát JUDr. Karel Maria Hermann. Starý Hrozňatov nakonec přešel do držení Karla Marii Hermanna a jeho manželky Isabely, rozené Zuntererové, kterým patřil ještě ve třicátých letech 20. století. Následně zde seděli potomci Isabely, Fechtové.

V roce 1945 byl zámek zkonfiskován a převeden do majetku československého státu. V objektu bývalého zámku sídlil na krátkou dobu MNV. V letech 1950–1965 využíván jednotkou Pohraniční stráže, která ho zcela zdevastovala a hrozilo, že bude odstřelen a zbourán. Pozemky patřící k zámku obhospodařoval státní statek. Dne 3. května 1958 byl areál hradu a zámku Kinsberg spolu kostelem Nejsvětější Trojice a přilehlým zámeckým parkem ve Starém Hrozňatově zapsán na státní seznam kulturních památek České republiky pod rejtř. č. 28395/4-46.

V roce 1965 ho nakrátko získala Chebská galerie, která ihned začala s nákladnou rekonstrukcí zchátralého objektu pro potřeby instituce. Zámek ve Starém Hrozňatově zachránil její ředitel Bojmír Hutta, který zde zamýšlel vybudovat lapidárium barokní plastiky. Do areálu zámku byly svezeny poškozené sochy z pohraničí (většinou ze hřbitovů, křižovatek cest, božích muk apod.) a zde postupně procházely restaurováním. Huttovým přičiněním se opravený zámek roku 1968 otevřel pro veřejnost. Byl přizpůsoben potřebám galerie a kromě depozitáře a společenského sálu, kde se konaly přednášky a diskuse, v něm měly být zřízeny dva ateliéry a sochařská dílna pro plánovaná sochařská sympozia. Počátkem normalizace v roce 1973 zámek opět zabavilo Ministerstvo vnitra, protože podle jeho názoru ležel příliš blízko západní hranice, a přestalo ho udržovat. Na počátku devadesátých let 20. století prošel zámek neúspěšnou privatizací. Objekt zakoupila od ministerstva vnitra za 9,5 milionu korun pražská firma S.M.S. Rekonstrukční práce však nebyly zahájeny a nevyužívaný zámek opět postupně chátral. Zloději rozebrali střechu nehlídaného areálu, interiéry objektu ničila zatékající voda a díky vlhkosti se zde objevila dřevomorka. Částečnou údržbu tehdy alespoň prováděl obecní úřad ve Starém Hrozňatově. Z důvodu zanedbání údržby objektu bylo na společnost podáno trestní oznámení za poškozování kulturní památky a soud pak majitelům, Františku Kovaříkovi a Jaroslavu Hřebíčkovi, vyměřil podmíněné tresty.

Mezitím získala v roce 2007 zdevastovaný objekt v havarijním stavu bývalého zámku od žalované firmy pražská společnost ElitProfit, která ihned zahájila záchranné práce. Zpracován byl projekt celkové rekonstrukce objektu a stavebně-historický průzkum, náklady na opravy byly odhadnuty na 20-30 milionů korun. Po celkové rekonstrukci zde chtěla firma vybudovat reprezentativní sídlo firmy.

Novější informace o osudu hradu se mi objevit nepodařilo. V únoru 2021 katastr nemovitostí ukazuje, že majitelem je (byla) od roku 2015 společnost Zámek Starý Hrozňatov s.r.o. (jednatel: EKATERINA BURSHTEIN, Moskva, Enisejskaja 18/20-11, Ruská federace / společník: SAVELIY BURSHTEYN, Eilat, st. Hama Kabim 23/6, Izraelský stát) a aktuálně běží převod práv na King Estates s.r.o. (společnost vznikla 13. ledna 2021, jednatel A: VÁCLAV ŠIPLA, Koterovská 1172/83, Lobzy, 326 00 Plzeň / jednatel B: KAREL KRÁTKÝ, Demokratické mládeže 1360, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice / společník: ANDREW PAY-SHIN KING, MS01773-1906 Lincoln, 6 Orchard LN, Spojené státy americké) a na zastavěnou plochu a nádvoří není evidován žádný způsoby ochrany.

Přitom je areál evidován v Památkovém katalogu jako kulturní památka. Součástí areálu je románská věž, zámek, brána, zámecká kaple a přilehlý park. Záznam obsahuje řadu odkazů na v roce 2007 prováděný průzkum. Od té doby ale asi tak nějak mrtvo…

A ještě něco o stavbě:

Na místě dnešního zámku v Starém Hrozňatově stával na skále nad potokem hrad bergfritového typu, řazený do skupiny štaufské hradní architektury (v době vzniku neležel na českém území). Byl založen na výrazné ostrožně od zbylé části vrchu, na kterém stojí, oddělený hlubokým půlkruhovým šíjovým příkopem, značně širokým, vytesaným zčásti do skalnatého podloží.  Přístup do hradu byl veden po mostě od severovýchodu. Vlastní staveniště hradu bylo vymezeno hradební zdí, vystavěnou na okrajích skalního ostrohu, jejíž zdivo dnes tvoří součást konstrukce mladšího zámeckého křídla.

Z nejstarší stavební fáze pochází románská Černá věž, což je okrouhlý bergfrit v čele hradu za hradební zdí s více než 3 m silnými zdmi, průměru půdorysu asi 9,5 metru, obvodu asi 32 m a stejné výšky, s plochostropými interiéry (čtyři patra) vyzděnými klasovým zdivem (opus spicatum), které bylo použito rovněž na části vnějšího zdiva tělesa při patě věže. Věž je završena cimbuřím, s dodnes ve větší části dochovanými románskými zuby. Nepodsklepené přízemí věže dosahovalo vnitřního průměru 3,6 metru. Po celém obvodu pláště věže vystupují v několika úrovních kamenné kvádry neznámého účelu.

Do věže se vstupovalo po můstku ze sousední hradby dochovaným románským portálem v prvním patře, spojeným původně patrně s hradním ochozem, dnes skrytým v tělesu sousedního mladšího zámeckého objektu. Na bergfrit navazovala hradba, ve které bývala brána, po které se v těle věže dochovala kapsa závory. Čelo chránila ještě parkánová hradba.

V jihozápadním nároží hradní dispozice stávala na nejchráněnějším místě mohutná hranolová obytná věž (donjon), nahrazující snad hradní palác. Věž byla vystavěna z bosovaného zdiva na půdorysu o rozměrech 8 x 8 metru. Z objektu zůstal pod dnešním západním zámeckým křídlem zachován valeně zaklenutý suterénní prostor (sklep), hluboko zapuštěný do skalního podloží.

Další obytná budova stávala zřejmě při jižní obvodové hradbě za obranou věží. Původní podoba objektu však není známá. Z objektu se dochoval pouze velký obdélný sklep, který mohl být původně přízemím.

Před jihozápadní obvodovou zdí paláce stávala další věž, nazývaná Shnilá. Po roce 1824 však byla v havarijním stavu, proto byla zcela stržena a zanikla. V jejích místech byl následně vystavěn opěrný pilíř.

Neznámou podobu měla jižní část hradního jádra v prostoru mezi obrannou věží (bergfritem) a palácem. Dosud se zde dochovalo torzo obvodové hradby, původní podoba zástavby však není známá. Mladší křídlo (palác), vystavěné v těchto místech během renesanční přestavby v 16. století, ukrylo všechny starší konstrukce. Z velkého předhradí s hospodářskými budovami a pivovarem zůstala pouze torza základových zdí, podoba opevnění není známa.

Během barokní přestavby zdevastovaného hradu po třicetileté válce (po roce 1649) došlo k úpravě jižního obytného stavení a zřejmě současně byly zastavěny také východní a severní strana hradní ostrožny, do té doby volné. V sousedství jižního paláce byl údajně po roce 1617 založen snad na místě starší hradní kaple barokní kostel Nejsvětější Trojice, propojený s hradem spojovací chodbou.

Suterénní prostory západní strany bývaly považovány za románské, ale novější průzkumy prokázaly jejich gotický původ. Za románské jsou považovány pozůstatky zástavby odkryté v prostoru nádvoří archeologickým výzkumem a v podobě nepatrných zbytků dochovaná věž v západní části hradu.

Původní hrad byl za Nonnerů v době po roce 1824 zcela přestavěn na pozdně barokní zámek. Hradní areál byl tehdy od základu přestavěn. Některé objekty byly nově vystavěny a budovy dostaly empírové fasády. Stržena byla čtverhranná věž, zvaná Shnilá, před obvodovou zdí paláce v jihozápadním nároží, která hrozila zřícením, a na jejím místě byl vystavěn opěrný pilíř. Část hradního příkopu byla tehdy zasypána a přeměněna v zahrady.

V osmdesátých letech 19. století za Halbmayerů byl zámek přestavěn pod vedením chebského architekta Karla Haberzettla na romantizující zámecké sídlo v pseudogotickém slohu. Během přestavby došlo k úplné demolici severního a východního křídla. Jižní obytná budova byla přestavěna a v místech původního hradního paláce vystavěna nová obytná budova. Zámek tak získal svou současnou podobu patrového objektu na půdorysu písmene „L“, krytého sedlovými střechami. V nároží před dvorním průčelím je situována okrouhlá schodišťová vížka. V nároží budovy je vynesen nárožní arkýř. V interiéru prvního patra objektu je umístěn velký sál s hladkým stropem a empírovými kamny. Vstup do areálu hradu a zámku přes dodnes dochovaný hradní příkop s dřevěným mostem.

kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. – Západní Čechy (Svoboda Praha 1985)
Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů (Libri 1995)
kolektiv: Umělecké památky Čech 3 P-Š (Academia Praha 1980)