Hrad Litýš

Na červené turistické trase Zlatá stezka Zemí hradů v Českém středohoří se na vrchu Litýš (486 m n. m.) nachází zřícenina stejnojmenného hradu.

Ze strany od Jelče do poslední chvíle není pořádně nic vidět, kopec se objeví takřka na poslední chvíli. A i když je kopec poměrně strmý, nedává představu, jak mocně vypadá z opačné strany, kam červená pokračuje (od Kotelic, Starého Mlýnce, Třebušína) – byť je „zastíněn“ daleko mohutnějším Sedlem (726 m n. m.). Přes stromy není vidět ani nic ze zbytků hradu, a jaký musel být v době jeho existence výhled (lze předpokládat, že tehdy byl vrch odlesněn), to lze jen tušit.

Sám kopec působí exoticky – trachytový kužel se strmými svahy o sklonu 20–35° se skalkami a mrazovými sruby, u kterých lze pozorovat deskovou odlučnost horniny a suťové akumulace. Prostě a jednoduše nejsem na takto vypadající horninu zvyklý.

Ze samotného hradu moc nezbylo. Přesto jde o jeden z nemnoha areálů, kde jsem byl schopen se podle plánku a hmotové rekonstrukce na obsáhlé informační ceduli vcelku snadno orientovat a poznat, kde co kdysi bylo. Jedna mocná zeď, a překvapí při příchodu přehlédnutelné obří terénní úpravy, příkop s valem.

Po fotkách něco o historii.

Z různých pramenů (zřícenina je kulturní památkou):

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Severní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984

Z dobře opevněného a strategicky důležitého obranného hrádku na ochranu býčkovického panství před husitskými vojsky na dnešním katastru obce Soběnice se dochovaly valy a příkopy pod vrcholem a drobné zbytky zdiva – část hradeb a zbytky zdiva paláce se sklepem na jihu.

Za stavitele hradu je považován katolík Zikmund Děčínský z Vartenberka sídlem v Děčíně, který v roce 1422 získal od císaře Zikmunda panství bývalé býčkovické komendy. Pokusil se o neutralizaci blízkého Žižkova hradu Kalicha výstavbou hradu Panna, tato snaha však skončila naprostým debaklem, neboť husité Pannu roku 1423 dobyli a obsadili svou posádkou. Protože se Zikmundovi z Vartenberka nepodařilo husitské posádky přimět k odchodu, vystavěl v jejich blízkostiprávě hrad Litýš. První písemná zmínka o hradu však pochází až z roku 1432, která zmiňuje purkrabího Mikuláše ze Lhoty.

Po smrti Zikmunda z Vartenberka v roce 1438 hrad připadl jeho druhé manželce Anežce ze Šternberka. Ta však zemřela jen o několik měsíců později a hrad zdědili Aleš a Zdeněk ze Šternberka, kteří jej roku 1454 prodali Janovi, mladšímu synovi Zikmunda z Vartenberka. Od roku 1459 se stal Litýš centrem panství v majetku Jana z Čečelic na Tetčiněvsi, věrného straníka Jiřího z Poděbrad, jehož jediná dcera se vdala za Zikmundova vnuka Kryštofa z Vartenberka, , jenž držel i Tolštejn, Ralsko a Rybnov. Po jeho smrti panství přešlo na nejmladšího syna Václava, který jej v roce 1532 vyměnil se svým strýcem Kryštofem z Vartenberka za čtvrtinu České Lípy. Protože hrad byl zřejmě nepohodlný a nevyhovoval zvýšeným nárokům na bydlení, dal Kryštof opravit zpustlou býčkovickou tvrz a přenesl na ni sídlo panství, které bylo dosud na Litýši.Hrad přestal být udržován, vyhořel a roku 1544 se již uvádí jako pustý. Protože Kryštof Vartenberk zemřel roku 1537 neženat, přešlo panství na jeho bratra Prokopa. Ten prodal roku 1540 býčkovické panství s pustým hradem Litýšem Karlu Dubanskému z Duban. Od té doby patřily zříceniny hradu k Liběšicím.

Stavitel využil pro stavbu hradu vrchol znělcové kupy s četnými skalními výchozy. Skalního masivu bylo využito jako přirozené přírodní překážky a zároveň jako zdroje stavebního materiálu.

Ke hradu vedla od jihu dodnes zachovaná cesta, jež se otáčí kolem celého vrchu a vstupuje pak ze západu na vrchol, kde stál hrad. Byla kontrolována dvěma nepravidelně půlkruhovými zemními dělostřeleckými baštami – jednou na jihozápadě, druhou na jihovýchodě. Na západě vstupovala hypotetickou první bránou do I. oddílu hradu s budovou nejasného významu, pokračovala k druhé bráně, za níž se rozkládal severní ohrazený II. oddíl hradu, na severozápadě opatřený spíše lichoběžnou baštou. Od druhé brány se cesta mírným obloukem stáčela k východu, aby se pod skálou na severu, jež pravděpodobně nesla věžovitou stavbu, pravoúhle zalomila směrem k jihu, kde se nacházela třetí brána zajištěná trojúhelnou zemní baštou, kterou lze považovat za přímou předchůdkyni bastionů. Tato trojúhelná bašta, která byla svým břitem situována směrem k druhé bráně, dokázala kontrolovat I. i II. oddíl hradu. Po obezděné zemní terase komunikace vcházela čtvrtou bránou do vnitřního příkopu na jihu, téměř celý ho prošla, aby se zastavila u páté brány. Kde přesně však byla a kudy se vstupovalo do jádra hradu, nedokážeme zatím určit. Vnější jižní a východní příkop byl nad jihozápadní zemní dělostřeleckou baštou průchozí brankou s I. oddílem hradu.

Vrchol obklopuje na snáze přístupné jižní a části východní strany (svah zde byl nejmírnější) dvojice valů a hlubokých příkopů (vnitřní příkop byl na jihu využit k vedení přístupové cesty), ze severní strany je chráněn příkrými skalami. Zejména na jižní a východní straně byly vybudovány hradby, dodnes zčásti zachované (zvláště na jihozápadní straně).

Dle nejnovějších zjištění předcházela tomuto vnějšímu opevnění ještě jedna linie obrany, dochovaná dnes v podobě terénních hran a nerovností. Mělo se jednat o palisádou propojené sypané zemní bašty, určené k postřelování předpolí hradu a přístupové cesty, odkud hrozilo největší nebezpečí. Díky tomuto systému je tak hrad považován za velmi zajímavou ukázku fortifikačního stavitelství, které se již pokoušelo reagovat na drtivý nástup palných zbraní v průběhu husitských válek.

Hrad byl místem, které se husitům nikdy nepodařilo obsadit, což je ale v rozporu s názorem nečetné literatury na kvalitu jeho opevnění – bývalo hodnoceno jako poměrně konzervativní. Dramatický zvrat v náhledu na podobu hradních fortifikací přinesly až povrchové průzkumy, které byly na lokalitě provedeny v letech 2009 – 2011. Mimořádně progresivně řešený vnější prstenec zemního opevnění lze nicméně považovat za jeden z nejstarších svého druhu v Čechách, který mohl mít přímý vliv na vznik mladších fortifikací tohoto typu.

Vlastní hradní jádro má lichoběžníkový půdorys rozdělený do dvou výškových úrovní. V nižší přední a větší části se nacházelo nádvoří obehnané kamennou hradbou, která je dnes nejvýraznějším zbytkem zdiva, a obestavěné ze tří vnitřních stran (čelní palácové i obou bočních) budovami. Na vyšší a menší skalnaté zadní úrovni tvořené trachytovou skalkou se dochovalo jen ve skále vysekané podvalí ve tvaru pětiúhelníku zřejmě dřevěné věžovité stavby, jinak nevykazuje žádné další pozůstatky zástavby.

Obě výškové úrovně jádra hradu svíraly menší nádvoří, které bylo v severní části doplněno o hradní kuchyni a cisternu (či studnu).