V pátek 20. února 2015 jsem se účastnil spanilé jízdy do města Dubí s kolektivem, utvořeným kolem Klubu českých turistů z Krásné Lípy. Nikdy by mne nenapadlo, že slovo skutečně může mít takovou moc. Když Rostislav Křivánek na přednášce květnatě popisoval osudy Carlose Clary-Aldrigena a jeho sen postavit v Dubí kostel či historii rodiny Tschinkelů, která stojí za existencí porcelánky či lázní v tomtéž městě, někde v koutku jsem myslel na to, že by bylo fajn se tam někdy podívat. Jenže někteří mají od přání ke skutkům podstatně blíž. Takže jsem se nedlouho po přednášce dočkal telefonátu, zda jsem ochoten vzít auto a pár spolucestujících, že návštěva Dubí už je domluvená…
A protože jsem ochoten byl, v pátek ráno jsme se sjeli na určeném místě v České Kamenici, odkud pestrá společnost z blízka i z dálky vyrazila do Dubí k místnímu Domu porcelánu s modrou krví.
S předstihem jsme dorazili na místo, kde se o nás pečlivě starali dvě pracovnice – než jsme mohli vyrazit na prohlídku přímo do provozu přes ulici fungujícího Českého porcelánu, a.s., servírovala se káva i čaj. Infocentrum je to poněkud zvláštní – bývalá stodola, přestavěná na kino, adaptovaná z peněz EU na současnou funkci s expozicí historie porcelánu. A protože nad pravidly EU leckdy zůstává rozum stát, i tady jsme se podivili – pět let tu nesmějí nic prodávat, takže pár prospektů zdarma a vystavené knihy již zmíněného Rostislava Křivánka, které se ale dají koupit jen na místním Městském úřadě, když je otevřený. Kniha ani prodejna suvenýrů totiž ve městě prý není žádná…
Pokud si občas dáte kafe nebo čaj z porcelánového hrnečku, nebo máte doma nějaký ten cibulák, pak byste sem měli vyrazit, ať poznáte, zač je toho loket… Člověk při procházení jednotlivých pracovišť a sledování zaměstnanců nevychází z úžasu. Fotit se tu bohužel nesmí, takže opakuji, zkuste to na vlastní oči, platili jsme padesátku za osobu a byly to opravdu dobře investované peníze. Kromě obšírného výkladu na místě dostává každý tištěného průvodce. Jo, a víte že označení „cibulák“ je vlastně trapný omyl? Při přebírání orientálních vzorů někdo nedokázal poznat granátové jablko a myslel, že je to cibule…
Po exkurzi jsme se vrátili do infocentra a shlédli s výkladem expozici v patře. Přehlídka produkce místní porcelánky, figur ze sfúzovaného Duchcova i představení produkce nejvýznamnějších producentů tohoto zboží – Chodov, Horní Slavkov, Stará Role… Oči člověku přecházely.
Pro následnou relaxaci jsme využili nabídku ozdobit si „vlastní“ hrnečky – každý si za dvacku mohl vybrat v několika krabicích obtisků dle libosti a vkusu, u stolečku umělecky tvořit a za pár dnů nám výpalem prošlé hrnky dorazí poštou… A samozřejmě, ještě prohlídka a případný nákup v podnikové prodejně. Ten betlém, ten betlém (29 000,-).
A pak konečně kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Dubí, kam nás doprovodila jedna ze dvou průvodkyň. Impozantní stavba benátské neogotiky je vskutku jak z jiného světa. Dostali jsme se i do krypty, kde jsou pozůstatky mnoha členů rodu Clary-Aldrigenů, přestěhované sem z Teplic.
Některým už kručelo v břiše, obkroužili jsme tedy okolí, abychom zjistili, že s nabídkou hospod je to vcelku podobné, jako s tím prodejem knih. Koliba prý funguje jen na objednávku, Bernard měl ceny „lidové“ a tak jsme se nakonec opět sešli s našimi průvodkyněmi ve Čtyřlístku. Jídla přepestrá, ceny přijatelné, humoru plno, jen to čekání nebylo zrovna nejkratší.
A protože jsme stále měli dost času, bylo rozhodnuto ještě o návštěvě Komáří Vížky. Stoupání auty do 800 metrů nad mořem mezi sněhovými bariérami podél silnice bylo poměrně náročné, výhled bohužel jen omezený, ale vrcholová hospoda uspokojila poslední polední chutě.
Z návštěvy baziliky v Bohosudově nakonec sešlo, ale já pevně doufám, že mi zase brzy někdo zavolá a zeptá se, jestli nechci jet.
Popis akce iniciátorkou výpravy najdete na webu KČT Krásná Lípa, stejně jako další fotky – třeba od Mikuláše Peterky nebo Líby Šaferové.
