Úzké schody

Na trase žluté turistické značky mezi (bohužel již neexistujícími) sruby na Tokáni a Doubicí se nachází oblíbené výletní místo, skalní soutěska Úzké schody.

Ze silnice, která od byvších srubů míří k informačnímu středisku Saula, vede v místě trojúhelníků tří asfaltek pěšina do lesa. Najít správné místo chce trochu pozornosti – odbočka má totiž rozcestník necelých 100 metrů jinde, v místě křížení žluté s modrou. Když jsem jeden čas na Saule sloužil jako informátor, řada lidí nedokázala správné místo najít. Nevím, zda to svědčí o mých slabých vysvětlovacích schopnostech, chabých turistických návycích některých návštěvníků či o nevyhovujícím značení – prostě pokud jdete z této strany, radím oči na stopkách. Druhá zkouška bdělosti čeká u dolního rozcestí u Úzkých schodů. Žlutá se tu totiž rozděluje, rovně svahem vede zkratka pro méně zdatné, k rozsedlině je nutno zahnout vpravo. I tady řada návštěvníků zaváhá, mine ukazatel, a odbočky si všimne až nahoře a musí se tak vracet proti zvolenému směru. Z opačné strany od Doubice je vše OK, z té strany se snad zabloudit nedá.

Výstup po žebřících není pro každého. Schody jsou sice solidní, ale místy bez zábradlí a lidem, kteří trpí závratěmi nebo klaustrofobií tu nemusí být úplně dobře.

Za pozornost stojí ovšem nejen samotná soutěska s žebříky. V jejím okolí je několik míst, kde stačí pár kroků a z různých plošin a skalek se nabízí výhled na okolní pískovcové masivy, z nichž některé stezka dokonce prochází (asi nej je skalní věž Maják, kolem níž se pěšina protahuje). U dolního rozcestí je ve skále vytesán reliéf s korunkou, připomínající rok 1849, kdy soutěsku navštívila kněžna Vilemína Kinská. A než cesta dorazí ke svatému Eustachu, čeká ještě nejedno zajímavé místo se schody a žebříky.

Skalní průrva se v čase nazývala různě – prameny uvádí Trpasličí rokle nebo Andělské schody. Používá se také pojmenování Myší díry. Za zpřístupněním skalní průrvy v 19. století stál tehdejší majitel českokamenického panství, kníže Ferdinand Kinský. Zveleboval a zpřístupňoval krásnou zdejší krajinu a navázal tak na práci svých rodičů, Rudolfa a Vilemíny Kinských, kteří otevřeli svá území turistům, budovali zde stezky, vyhlídky a zařízení, kde hladoví a žízniví turisté mohli doplnit energii.