Vyhlídka Kohoutí vrch

Nedaleko Hrádku nad Nisou v blízkosti státní hranice prochází modrá turistická značka společně s Mezinárodní NS Lužické a Žitavské hory pískovcovými skalami, mezi nimiž dominuje Kohoutí vrch s vyhlídkou.

Cestu sem asi nejsnáze spojit s návštěvou nedaleké Popovy skály. Pokud mohu doporučit, je lepší přijít od Hrádku, než od zmíněné Popovy skály. Výstup lesem je totiž korunován příchodem do údolí pod masivem, které sice značka obchází pěšinou po valu vpravo, ale vyplatí se udělat těch pár kroků směrem ke skále po vyšlapaných pěšinách. Pohled vzhůru stojí za to. Pokud koukám správně na mapy.cz, jedná se o „předvoj“ samotného Kohoutího vrchu, skalní masiv Kurník. Na můj první laický pohled jsem ani nevěřil, že se jedná o pískovec (ovšem to jsem netušil, co mě ještě čeká). Možná tu byl kdysi lom, některé ostré lomy a naznačené desky příliš přírodně nevypadají.

Trocha odborné teorie:

Kohoutí vrch zakončuje hřbet, tvořený Popovou skálou (565 m n. m.) a Sedleckým Špičákem (544 m n. m.). Skalní výchoz na Kohoutím vrchu leží jen o něco níže, ve výšce 535 m n. m. Je stejně jako Popova skála ukázkou tzv. lužického zlomu. Na severu jej tvoří téměř kolmé stěny, k jihu klesá pozvolněji. Pískovce jsou zde zpevněné prokřemeněním a jsou tedy poměrně odolné. V okolí Kohoutího vrchu se proto v minulosti v několika lomech dobýval stavební kámen. Těžba zde byla ukončena v 1. polovině 20. století, ale hladké stěny lomů jsou patrné dodnes.

Cesta po modré pak vede obloukem kolem samotného Kohoutího vrchu (535 m n. m.), v některých místech poměrně dobrodružně po čemsi, co vzdáleně připomíná vymleté schody mezi kořeny. Po levé straně se ale objevují stále nové a nové fantaskní tvary. A to nej samozřejmě na vrcholu – z mapy to poznat není, ale vrcholové plato je přístupné úplně pohodlně, rozkládá se v podstatě ve stejné výši jako pokračování cesty směrem k Popově skále. Dá se tu producírovat vcelku bezpečně, i když jde o vyhlídku přírodní – nikde žádné schůdky či zábradlí (i když jsem narazil na tvrzení, že tu je). Jen pozor na okraje skály – plošina se sice zdá souvislá, ale směrem ke kraji je slušná propast mezi dvěma skalními bloky. Co mi však vyrazilo dech, je struktura pískovce zde na vrcholu – někde jen místy, někde celé bloky jsou prošpikovány velkými oblázky. Však se také někde píše spíš o slepenci.

Co se týče výhledu, je podle mého lepší než z již několikrát zmíněné Popovy skály:

Skalisko na Kohoutím vrchu přímo vybízí za teplých dnů k tomu, aby se člověk na chvíli posadil a nechal se unášet pohledem do údolí Bílého potoka, které na německé straně lemují Výří skály a skalní útvar Liščí kazatelna s vyhlídkou. Horizont na jihozápadě uzavírá dvojvrcholový Hvozd. Severním směrem se otevírá pohled na Žitavu, Hrádek nad Nisou a dominantní polskou elektrárnu Turów.

A z městského webu ještě jedna překvapivá informace (já si ničeho nevšiml):

Na severním úpatí Kohoutího vrchu stával stejnojmenný hostinec (Hahnerbergbaude). Podle majitele se mu také říkávalo Volkertova bouda. Chata s terasou byla oblíbeným cílem turistů, než byla po druhé světové válce zbourána (kvůli vzniku hraničního pásma po roce 1948). Dnes ji připomínají jen nepatrné rozvaliny.

Foto zde -> nebo zde ->

Na webu o Lužických horách je překvapivě popis místa pod heslem Lipový vrch.