Čertova zeď (+ Malá Čertova zeď a Rasova rokle)

Zhruba v půli cesty mezi Osečnou a Českým Dubem lze nalézt pozůstatky neskutečného přírodního úkazu – nachází se tu Národní přírodní památka Čertova zeď.

V původní podobě muselo jít o monument, vymykající se běžnému chápání. Byť legendy zřejmě přehánějí, jak uvádí wiki:

Podle některých zdrojů se původní Čertova zeď táhla přes 20 km od Mazovy horky u Světlé pod Ještědem až k Bezdězu. Při pohledu do map, potažmo při osobním seznámení se s místní krajinou, je to ale zjevně jen tradovaná legenda bez opory v realitě. Směr zdi sice souhlasí, ale pozůstatky v podobě výrazných hřebínků či terénních zářezů po odtěžení zdi jsou sledovatelné pouze v délce zhruba 12 km od Kotelského vrchu (498 m) přes vlastní Čertovu zeď, Červený vrch (486 m), Dolánky, Brdy, Čertovu stěnu (378 m), až po Hřebínek (408 m) nad zaniklou vsí Olšina. Ani tato kratší zeď netvoří souvislou hradbu vzhledem k několikerému přetnutí říčními údolími (Zábrdka a její přítoky).

Nic to ovšem nemění na tom, že dnes je k vidění méně než málo:

Předmětem ochrany ve vyznačené části Čertovy zdi je nejvýznamnější pozůstatek zdi, masivní blok zvaný Čertův stolec (délka 12 m, výška až 6 m,podle jiných zdrojů až 8 m vysoký a cca 15 m dlouhý) ležící 350 m jihozápadně od vrcholu hřbetu, i oboustranné svahy a rýhy po vytěženém čediči. Patří sem i o dalších 350 m jihozápadním směrem vzdálený balvan Čertova hlava, spočívající na čedičové žíle. O 100 m dál na jihozápad bývala ve zdi prokopána Čertova brána, jelikož zeď tvořila výraznou terénní překážku na cestě ze Smržova do Zábrdí.

Severovýchodně od Čertova stolce dochovány výrazné příkopy vzniklé vytěžením žíly (původně dle některých zpráv až 20 m hluboké, dnes z větší části zavezené). I tyto mají z geologického hlediska velký význam, protože odkrývají turonské pískovce ovlivněné stykem s magmatem.

Od rozcestníku, u něhož se dá jakž takž zaparkovat, člověk nic dopředu netuší. Jasně, cedule, obrázky – ale krajina nenapovídá. Pár prvních metrů po modré značce lesem v pohodě. A najednou vedle cesty rigol. Z něj postupně příkop. Mohutná rozsedlina. Než to člověku dojde, jak vznikl, o čem vypovídá. Nakonec to, co má být vyvrcholení, je spíš zklamání. Opravdu je toho dnes k vidění minimum. Dojem navíc snižuje fakt, že zachovalé skalisko je částečně zapuštěno do hřbetu, po němž vede cesta – pokud chcete vidět celou výšku, je třeba se kouknout z druhé strany, z lesa – pak teprve zbytek Čertovy zdi může předstírat zbytky svojí mohutnosti… A Čertova hlava se nechá skoro přehlédnout – takových míst máme v okolí plno.

Výjimečnost stěny byla nejen v její délce, ale i v tom, že hranoly byly umístěny horizontálně:

Velká Čertova zeď, německy Taufelsmauer, vznikla v období třetihor pronikem čedičové hmoty (melilitický olivinický nefelinit) do pukliny v druhohorních křemenných a jílovitých pískovcích. Eroze působící na měkký pískovec časem obnažila ztuhlý čedič. Vznikl tak přírodní val o síle asi 2–4 metry, tvořený víceméně horizontálními mnohostěnnými hranoly střídanými s deskovou odlučností, místy až do výše 20 m.

Jelikož zeď tvořila výraznou terénní překážku, byla v ní na jihozápadním konci hřebene na cestě ze Smržova do Zábrdí, na prastaré stezce z Čech do Lužice, prolomena tzv. Čertova brána. Bylo to obávané místo, kde poutníky přepadali loupežnické tlupy. Zda byla jedna takováto brána též na severním konci hřebene poblíž dnešní silnice ze Smržova do Kotle (jak je občas uváděno v literatuře) a nebo zde jde o omyl, není jisté.

Jenže stejně jako u většiny čedičových varhan:

Tvrdý čedič se snadno lámal, byl tedy vhodný jako materiál pro stavbu tzv. císařských silnic. Velký rozvoj této těžby byl zejména ve 2. pol. 18. stol. Přesto ještě kolem roku 1850 byla zeď dochována v podstatě v souvislé délce. Těžba však pokračovala až do 20. let 20. stol., po zdi zůstala pouze rýha Nepomohl ani zákaz těžby, vyhlášený na základě opakovaných apelů geologa a učitele ze Světlé v Podještědí Otakara Fendrycha (viz další odstavec), ani fakt, že dodržování tohoto zákazu měla hlídat četnická stanice. Až poté, co u československé vlády za záchranu zbytků Čertovy zdi intervenovala pekingská Geological Survay s tím, že jde o geologický fenomén uváděný ve vědecké literatuře po celém světě (včetně např. Japonska), bylo v roce 1923 torzo Čertovy zdi zabezpečeno a následně kolem roku 1930 státem za účelem ochrany odkoupeno.

Na záchraně zbytků památky má podíl Otakar Fendrych, řídící učitel ve Všelibicích, který se zabýval geologickým studiem v okolí Českého Dubu. Ten započal snahu o zachování zdi v roce 1916. V roce 1922, poté, co zpráva vědců z Geological Survey upozornila, že je Čertova zeď zmiňována v anglické, francouzské, německé i japonské odborné literatuře, převzal ochranu nad Čertovou zdí stát. V roce 1929 poskytl stát prostřednictvím Ministerstva školství a národní osvěty finance k vykoupení pozemků od soukromých vlastníků.NPP byla vyhlášena v roce 1948 a dále rozšířena v roce 1964 k ochraně skalní zdi tvořené třetihorní čedičovou žílou vypreparovanou z okolních druhohorních pískovců. Největší část zůstala zachována mezi vesnicemi Kotel a Smržov.

O Čertově zdi se zmiňuje i Václav Hájek z Libočan ve své Kronice České. Dle něj nechal zeď postavit v roce 798 přemyslovský kníže Mnata, aby ochránil rudné žíly v Podještědí a pravěké město Urlo (v místech dnešního Českého Dubu) se zlatými poklady před nájezdy barbarů ze severu.

A co je důležité:

Velká Čertova zeď je součástí až 5 km širokého pásma tvořeného více než dvaceti zhruba souběžnými žilami, z nichž je známá ještě např. Malá Čertova zeď 2 km jihovýchodně u Smržova. Severozápadní ohraničení tohoto žilného pásma tvoří významný tektonický prvek, tzv. Lužická porucha, oddělující od sebe sedimentární pokryv svrchnokřídové pánve a metamorfované útvary Ještědského hřbetu, v nichž tyto žíly chybí. Stáří žilných intruzí bylo určeno na cca 55 až 80 milionů let, tzn. na období paleocénu a pozdní svrchní křídy.

Z toho totiž vyplývá, že je vhodné se neomezit jen na to jedno jediné místo, ale stojí za námahu se porozhlédnout i kousek dál. Vcelku nedaleko jsou totiž mimo značené cesty pozůstatky zmíněné Malé Čertovy zdi. V lesích za Smržovem, mezi Budíkovem a Rovení, jsou na skalním hřbetu pozůstatky těžby – široké prázdné příkopy v pískovci. Cesta k nim se nehledá zrovna snadno, i s navigací v ruce jsem kroužil lesem a nedokázal se rozhodnout, která z pěšin mě dovede na správné místo.

Po temeni kopce se v minulosti táhla vypreparovaná čedičová žíla, po jejímž vytěžení zde zůstal (na několika místech přerušený) úzký místy až 10 m hluboký kaňon s kolmými pískovcovými stěnami. Jméno odvozeno od skalního útvaru (dnes odtěženého), který byl obdobou nedaleké známější Čertovy zdi. Obě čedičové žíly vznikly současně při horotvorných procesech během třetihor a měly souběžný směr. Dříve se označení „Malá Čertova zeď“ zřejmě nevztahovalo ke kopci, ale ke skalního útvaru – u Rasovy rokle na úbočí Špičáku (pokračování čedičové žíly za údolím Smržovského potoka) se uvádí, že vznikla “vytěžením severovýchodního konce Malé Čertovy zdi”.

V podstatě nic, co by nebylo vidět u Velké Čertovy zdi. Jenže tahle brázda má pokračování právě i za silnicí mezi Smržovem a Kněžičkami v podobě Rasovy rokle. A to je úplně jiné kafe.

Několik desítek metrů dlouhý úzký kaňon ve vápnitých pískovcích s až 20 m vysokými stěnami začíná na vrcholu kopce a sestupuje jihozápadním směrem k silnici Smržov – Český Dub. Na několika místech ponecháno několik sloupků čediče jako “rozpěry”, které nyní vytváří skalní mosty. Stěny tvořeny výraznými svislými vrstvami, které se místy odlupují a padají. Geologická pozoruhodnost, velice romantické místo.

Když jsem do soutěsky vstoupil, cítil jsem se podobně jako kdysi v Sauersacku. Mrazení v zádech, zježené chlupy, nervozita. Spíš než romanticky jsem se cítil překvapen, zaskočen, až nebezpečně. Kdyby se stěny hnuly (a jako že to chvílemi vypadalo, že některé úseky stojí jen silou vůle), roky by mě tu nikdo nenašel. Když jsem kaňon prošel až na konec, vydechl jsem úlevou. Ovšem stojí to za to, rád bych se někdy vrátil.