Sloup Nejsvětější trojice v Teplicích

Na Zámeckém náměstí v Teplicích stojí sochařský skvost, sloup Nejsvětější Trojice, navržený Matyášem Bernardem Braunem. Teplice se sice na svých propagačních materiálech označují za salón Evropy, malou Paříž a světoznámé lázně, já jimi ale dosud většinou jen projížděl a po městě se nikdy neprocházel. Byl jsem tedy poněkud zaskočen, když jsem se vydal hledat onen významný sloup „v centru města“. Město samo mi totiž připadá poněkud zmatečné, podivné, nepřehledné. Žádné pořádné směrové ukazatele, na jedinou infomapu jsem narazil vlastně omylem, pořád samé náměstí nebo park… Naštěstí se mi podařilo najít městské infocentrum, které je vybavené velmi slušně a s mapkou v ruce jsem se podle názvů ulic nakonec přece jen zorientoval a k zámku, v němž dnes sídlí Regionální muzeum, dorazil. Ovšem jestli jde o centrum města, to bych opravdu zapochyboval – možná kdysi, dnes tu jen parkují auta a člověk sem tam projde poměrně výjimečně.

Celkový pohled na Zámecké náměstí v teplicích se sloupem Nejsvětější Trojice

Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že tu opravdu stojí skvostný morový sloup. Ovšem abych tak nějak pokračoval v tom pomlouvání – je trochu odstrčený, skoro až zapomenutý, a hlavně v řadě internetových a bohužel i tištěných městských materiálů popisovaný hodně zmatečně. Autoři (nebo kopírovači) textů nejsou schopni se ani dopočítat počtu soch, které sloup zdobí, ba se i v tomto nedostatečném výčtu občas vyskytují různá jména.

Sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích

Bohatá sochařská výzdoba sloupu

Za rozhodující pramen tedy budu jako obvykle považovat knihu Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Ústeckém kraji, kde je sloupu věnován prostor od strany 928 do strany 961.

Sloup Nejsvětější Trojice byl postaven počátkem 18. století jako poděkování za skutečnost, že morová nákaza v roce 1713 se městu vyhnula a také na paměť smíření čtyř bratří z rodu Clary-Aldringenů. Autorem návrhu je barokní sochař Matyáš Bernard Braun a podle mnoha zdrojů se jedná o jedno z jeho nejlepších děl. Realizace kamenického díla se ujal V. A. Bümel (Böumel, Baumel?); sochařské výzdoby pak sám Matyáš Bernard Braun se svou dílnou.

Bohatě členěný trojboký obelisk stojí na šestibokém soklu se třemi bazénky (dnes prý již nefunkční) kašny.

Detail chrliče s letopočtem restaurování

Na čelních stěnách zídky jsou reliéfy čtyř evangelistů a dvou biblických postav (sv. Lukáš, neznámý prorok, Mojžíš, sv. Matouš, sv. Marek a sv. Jan Evangelista). Jednotlivě se mi nepodařilo určit, který je který.

Reliéf Mojžíše

Poprsí jsou prostřídána trojicí větších reliéfů (Kristus se samaritánkou, Jákob s Rebekou u studny a žena s křížem v ruce jedoucí na jelenu).

Reliéf ženy, jedoucí na jelenu s křížem v ruce

Kristus se Samaritánkou

Jákob a Rebeka u studny

V dolních partiích soklu jsou umístěny ve dvou trojicích sochy morových patronů. Bohužel ani zmíněná kniha nemá v identifikaci soch příliš jasno. Podle textu na spodní úrovni stojí sv. Šebestián, sv. Roch a sv. František Borgiáš (některé zdroje uvádějí místo sv. Františka sv. Štěpána). Podle popisku fotografií je ale postava s kloboukem v ruce sv. Karel Boromejský, čemuž odpovídá ikonografie (orlí nos, provaz kolem krku).

Svatý Šebestián

Socha svatého Rocha s postranními andílky a rohovými vázami

Svatý Roch

Svatý Karel Boromejský

Každý svatý má po svém boku dvojici klečících adorujících andílků, v rozích zábradlí stojí šestice váz s plameny.

Andílci kolem sochy svatého Karla Boromejského

Detail rohových „plamenných“ váz

Andílek vpravo od sochy svatého Rocha

Andílek vlevo od sochy svatého Rocha

Andílek vpravo od sochy svatého Šebestiána

Andílek vlevo od sochy svatého Šebestiána

Andílek vpravo od sochy svatého Karla Boromejského

Andílek vlevo od sochy svatého Karla Boromejského

První etáž podstavce je zdobena mohutnými volutami, vynášejícími římsu, na čelech je podstavec ozdoben andělskými hlavičkami.

Tvář anděla, sloužící jako chrlič do kašny

Stěny soklu nesou barokní reliéfy, které využívají námětů ze starého zákona – Uctívání zlatého telete, Zkáza města (snad Sodomy?) a třetí námět nebyl rozpoznán.

Uctívání zlatého telete

Reliéf za zády svatého Šebestiána s neurčeným námětem

Zkáza města

Na římse první etáže na konzolách s andělskými tvářemi je další trojice – podle textu v knize sv. Karel Boromejský, sv. Jan Křtitel a sv. Pavel. Fotografie však správně udávají v horním patře místo sv. Karla Boromejského sv. Františka Borgiu (u nohou lebka jako symbol pomíjivosti života, jezuitská sutana a kniha řádových pravidel v ruce).

Trojice soch na druhé etáži

Svatý Jan Křtitel

Svatý František Borgiáš

Svatý Pavel

Plochy druhé etáže jsou vyplněny dalšími reliéfy, rámovanými shora bohatými festony – Abrahám se třemi anděly, Souboj Jákoba s andělem, Setkání Abraháma s Abimelechem u Studně přísahy.

Souboj Jákoba s andělem

Abrahám se třemi anděly

Setkání Abraháma s Abimelechem u Studně přísahy

Římsu druhé etáže zdobí kartuše a alianční znak Clary-Aldringenů.

Kartuše plánované pro případný zlacený nápis

Alianční znak Clary-Aldringenů

Na římse sedí trojice andílků.

U paty trojbokého obelisku sedí trojice efébů.

Efébové u paty piliíře

Na vrcholu obelisku, ověnčeného množstvím obláčků s bohatě modelovanými kupidy, je na zemské kouli osazeno sousoší Triumfální Nejsvětější Trojice, doplněné ze zadní straně dalšími andílky.

Trojboký pilíř s obláčkovou výzdobou

Vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice

Alespoň stručně něco z historie sloupu – majitel teplického panství František Karel hrabě Clary-Aldringen uzavřel smlouvu s Matyášem Braunem na stavbu sloupu 12. dubna 1717 (všechny dosavadní prameny chybně uvádějí vznik sloupu v letech 1718-1719). Kniha cituje text dochované smlouvy o stavbě dle modelu schváleného, 32 loktů vysokého kamenného sloupu. Překvapivě je smlouva hodně podrobná, udává i pošty schodových stupňů či 15 celých andělů a 20 andělských hlav na pilíři pod sochou Nejsvětější Trojice. Stanovuje také zdroj kamene – lom v Nelahozevsi, který po dobu stavby nesměl být užit k žádnému jinému dílu. Dokonce určuje i počet povozů pro dopravu řemeslníků.. Smlouva udává správný tvar jména kamenického mistra Mathese Baümela, čímž je prokázáno, že ani jeden z výše uvedených tvarů není správný. Dodací lhůta byla stanovena na jeden rok a cena byla určena 2300 zlatých rýnských. Zdá se mi, že zněním smlouvy by se klidně mohl leckdo inspirovat i dnes, když vidím žalostné výsledky některých dodavatelsko-odběratelských vztahů.

Stavba se ale nakonec protáhla, účty byly propláceny i v polovině roku 1719 (poslední pak dodatečně 1720) a na samotném sloupu prý býval nápis, tento letopočet potvrzující.

První zdokladovaná oprava proběhla kolem roku 1813, kdy byl poškozen v období bitvy u Přestanova a Chlumce. Teplický historik Hermann Hallwich ovšem v roce 1897 zásah kritizuje, že celé části byly jen odstraněny a následujících 50 let šlo jen o „pouhé flikování“. V roce 1860 se v noci 5. června ze sloupu zřítili dva andělé a při pádu poškodili nově upravenou vodní nádrž na západní straně, obvodové stupně, římsy i některé figury. Od roku 1893 začalo vyjednávání o opravách mezi zastupiteli města a rodem Clary-Aldringenů, v únoru 1894 byl stav označen za dezolátní. Toho roku v březnu došlo k dalšímu zřícení soch, část padající špice srazila dva anděly, na opačné straně pak byl poškozen jeden ze světců. Posbírané fragmenty naplnily 3 kolečka, uložená v knížecím stavebním dvoře. Kníže Clary-Aldringen se nároku na sloup vzdal s odvoláním na revoluční rok 1848, kdy měly všechny pomníky na veřejných prostranstvích přejít do majetku měst. Následovalo vyjednávání s profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze Friedrichem Ohmannem, který souhlasil s dozorováním nad opravou výjimečné památky. Kníže se zavázal k úhradě poloviny nutných nákladů, pokud město potvrdí převzetí sloupu do majetku. Roku 1895 byly práce svěřeny sochařům-modelářům, teplickým profesorům Wilhelmu Gerstnerovi a Fritzi Eichmannovi, chebskému kamenosochaři Carlu Wilfertovi a dodavateli kamene Hermannu Kühneovi z Teplic.

Roku 1896 byly nahrazeny sochy sv. Pavla a 6 andělů kopií, originály se rozpadaly a nebylo možno je opravit. Náročné práce byly ukončeny až roku 1898 a 5. června se uskutečnilo s velkou slávou nové posvěcení. Na podzim pak byl sloup doplněn 6 patníky, spojenými řetězy.

Drobné opravy proběhly v letech 1900 a 1901. Od roku 1916 se diskutovalo o osazení ochranné mříže, která měla zamezit dalšímu ničení soch a doplňků (děti údajně vykonávaly potřebu do kašny). K rozhodnutí ale nedošlo a devastace pokračovala až do roku 1922, kdy bylo rozhodnuto o další opravě, kterou měl znovu provést chebský sochař Wilfert. Jenže ten mezitím přesídlil do Německa a v obavě, že práce provede někdo jiný s menší odborností, byly práce svěřeny roku 1923 teplickému architektovi Josefu Seichemu. Roku 1925 rozbili jednoho z andělů dovádějící gymnazisté, a ačkoli se podařilo sesbírat všechny fragmenty, oprava trvala roky. Velké práce byly plánovány roku 1943, ujal se jich sochař Anton Schaff z Teplic-Šanova.

Válečná doba však větší opravě nepřála a byly provedeny jen nejnutnější zásahy. Proto už v březnu 1948 byl stav sloupu znovu havarijní. Tradičně odkládané rozhodnutí vedlo opět k opadávání soch, 20. února 1951 se zřítila jedna z nich. Restaurování nakonec započalo až v srpnu 1952, pověřen byl pražský odborný restaurátor Miroslav Böswart, který dílo dokončil roku 1954. Další drobnější opravy proběhly v období 1968-1969 a v té době se opět začala plánovat „generální oprava“. Při sestavování rozpočtu a kontrole sloupu se zjistilo, že jeden z andělů musí být vyměněn za kopii, protože hrozí jeho rozpad. Pracemi byli pověřeni restaurátoři František Rada a Miroslav Zentner (původně plánovaná skupina odborníků v té době pracovala na pražské Míčovně), k nim se přidala akademická sochařka Dagmar Tichá, která měla na starosti kovové části. Předání restaurovaného sloupu proběhlo v roce 1969, chybějící anděl byl ale vyhotoven až roku 1971. Další restaurování proběhlo v roce 1985, provedli ho akademičtí sochaři Bořivoj Rak a Karel Pauzer. V roce 2000 sloup restauroval akademický sochař Michael Bílek. Výše zmíněná kniha uvádí (jsou-li dostupné) restaurátorské zprávy. Ale už v době jejího vydání text konstatuje, že dochází k praskání stěn kašen a povrch některých soch se drolí, což je bohužel vidět i na pořízených fotografiích.