Jeskyně Na Pozici

Mimo turistické značení (v blízkosti zelené značky vedoucí Údolím samoty a modré vedoucí Údolím vzdechů) u Radvance se u skalní věže Perníková stráž nachází místo, nazývané jeskyně Na Pozici.

Záměrně jsem napsal nazývané. Protože mluvit v pískovci o jeskyních je silně zavádějící. Nejde o jeskyně v tom smyslu, jak je chápeme, a místní to dobře vědí – převisy, uměle vytesané prostory, pukliny, místa vzniklá řícením kamenů. Žádný kras, žádné Koněprusy…

Stejně tak je to i v tomto případě. V masivu je vytesaná komůrka, v níž se nachází lavice částečně kamenná a částečně dřevěná. Vstup je „za roh“, takže samotné posezení je před okolím kryto nízkým valem. Kdo neví, netuší – místo je vcelku dobře ukryto. Není vidět ani ze spodní, ani z horní cesty, je nutno trochu pátrat a napoprvé jít podle GPS.

Předchozí větou jsem zároveň popsal, jak se k „jeskyni“ lze dostat. Jedna pěšina spojuje zelenou značku s modrou zkratkou pod úpatím Perníkové stráže, a nahoru se lze dostat srázem mezi dvěma skalními masivy. Druhá pěšina vede souběžně se zelenou značkou po hřebenu skal nad výše zmíněným Údolím samoty, která se na konci spojuje s modrou v již také zmíněném Údolí vzdechů, a od ní je třeba sejít mírně dolů.

Kdo a proč, nemám tušení a najít se mi nic nepodařilo. Vidět odtud nic není. Na rozdíl od protilehlého místa, na němž je zřízena lavička Oldřicha Šmídmajera. Výhled krásný, ale jakékoli info o tom, kdo to byl a proč je mu toto vyhlídkové místo dedikováno, opět k nedohledání. Kupodivu o ní nic moc nesdělí ani web o Lužických horách – jen konstatuje existenci místa a popisuje výhled.

A z cizích zdrojů obrázky v pohybu: