Sousoší Soutok Labe s Orlicí v Hradci Králové

Na jižním konci Jiráskových sadů v Hradci Králové je umístěno Sousoší Soutok Labe s Orlicí ( na ostrohu u soutoku těchto řek) od sochaře Josefa Václava Škody.

O soše obsáhle pojednává web věnovaný sochařství a na webu města Královéhradecký architektonický manuál:

Na sousoší dvou řek začal pracoval Josef Škoda (1. květen 1901 Česká Skalice – 15. srpen 1949, Maršov u Úpice) už při svém krátkém školení v Gutfreundově ateliéru na Uměleckoprůmyslové škole v roce 1926. Pak svou vizi šest let hýčkal a vylepšoval. Realizovat ji doporučil městu Kruh přátel (občanské sdružení, pečující o historický a umělecký odkaz minulosti českého národa) umění 14. května 1934. Cena byla dopředu známa, pouhých 40.000 Kč. Město mělo na účtu úroky z peněz uložených na stavbu železničního ředitelství, šlo o víc jak 90.000 korun. Dne 18. května se zástupci města, Kruhu i sochař dohodli na osazení plastiky v půli července. Josef Škoda tak na práci dostal osm týdnů, přestože požadoval deset, ale souhlasil. Navíc nesměl překročit částku 40 tisíc a to ani díky dani z obratu. Městská rada i Kruh přátel umění společně se Škodou jednali ohledně osazení sousoší. Mezi variantami byla tato místa: před vstupem do Jiráskových sadů, před altán u restaurace, nebo mezi rozáriem a samotným soutokem dvou řek. Poslední varianta osazení zvítězila

Kruh přátel umění svůj důvod, proč postavit Soutok (dříve též Stok Labe s Orlicí či Milenci), formuloval v dopise odeslaném zastupitelstvu města přesně takto: „…jsme přesvědčeni, že uměleckým tímto dílem, majícím pro město trvalou zajímavost místní, obohatí se město Hradec Králové novou sochařskou prací, která vzbuzovati bude nesporně zájem všech cizinců a zesílí ohlas o kulturní snaze a podpoře umění městem Hradec Králové, nehledě k podpoře snaživého umělce, svého rodáka a žáka Štursova … Můžeme ubezpečiti, že jí bude soudná veřejnost za to vděčna.“ Město (respektive nejspíš prof. Karel Mlynář) usoudilo, že „…Sousoší Labe s Orlicí, značné umělecké hodnoty, přispěje tak jako Štursův Vítěz k uměleckým pozoruhodnostem města Hradce Králové.“

Záhy po odlití v závodech Karla Bartáka v Praze-Hrdlořezech a následném osazení v růžovém oddělení Jiráskových sadů se zvedly bouře. Dokud byl model vystaven v muzeu, nikdo nevznesl proti jeho umístění do veřejného prostoru žádné námitky. Ale jen co byl v srpnu 1934 osazen, začaly se množit články skloňující slovo mravnost ve všech pádech. Důvod byl prostý. Zatímco uvnitř muzea byl akt sochařskou alegorií, v parku se pro řadu obyvatel stal obrazem nahého člověka, nevhodnou podívanou nejen pro děti. Prostě pohoršení ! Články, které Škodovu vizi obhajovaly, zásadně zdůrazňovaly slova ALEGORICKÝ a SYMBOLICKÝ. Z druhé strany málem padala i slova jako OHAVNÁ PORNOGRAFIE. Obě nahá těla se doslova „rozvalovala“ na louce, což bylo pro tehdejší morálku nemyslitelné, avšak právě tato sochařova odvážnost dnes sousoší dodává na realističnosti.

Ano, bylo to velmi odvážné sousoší, a právě tato odvaha mu dodnes dodává na živosti. Pravdaže je v ní přimíšeno trochu toho koření pikanterie, ale je v něm i velká dávka otevřenosti, kterou spolu s odvahou čerpal Škoda především z díla svého prvního učitele Jana Štursy. I jeho druhý učitel Otto Gutfreund byl přesvědčen, že sousoší patří do trávy, nikoli na sokl.
Sochy řek jsou už od antiky vždy vyjádřeny nahou lidskou postavou. Například na římských fontánách je Nil nebo Tiber vždy muž a před Versailles odpočívá ženský akt v roli řeky Marny. Nil z vatikánských muzeí je zobrazen jako kolos se šestnácti dětmi – přítoky. Protože Labe a Orlice jsou u Hradce toky již nemalé šíře, jejich splynutí nutně vyžadovalo dvě dospělé figury odlišného pohlaví. Je jasné, že řada přírodních a biologických procesů může v převedení do jazyka alegorie, to jest do řeči nahých lidských těl, působit pěkně dráždivě. Proto se také tento kód plný odkazů a narážek tak dlouho udržel. V době po Štursovi už poněkud ztrácel na významu, sochařská díla vzdávala hold každodennímu životu a vyjadřovala se přímo, bez jinotajů. Pocta přírodě však přece jen nějakou poezii vyžadovala.

Gesto ruky Labe bylo nepochybně vyjádřením něhy a respektu, v tomto smyslu byl Škoda gentleman a prakticky feminista. To, že dnes působí spíše odmítavě znamená, že i jazyk gest se mění s dobou. Velmi dlouhé a štíhlé figury nepřevzal Škoda ani od Štursy ani od Gutfreuda, jsou jeho původní myšlenkou dlouhé cesty vod až k Hradci. Tématem sousoší bylo nepochybně vzájemné partnerské odevzdání. Stejně nepochybně jsou napjaté prsty nohou výrazem vzrušení. Možná sochaře ovlivnila zřejmá poezie místa. A možná je to místo tak kouzelné, protože tam stojí Škodův Soutok.

Štíhlá a dlouhá těla vyjadřují délku obou řek od svých pramenů po soutok. Labe levou rukou s něhou a respektem přijímá Orlici. Uvolněná Orlice se Labi naplno odevzdává. Gesto levé ruky Labe je z dnešního pohledu obtížněji vnímatelné. Můžete o jeho významu přemýšlet.

A něco méně poetického z Památkového katalogu:

Civilistní sousoší soutoku dvou hradeckých řek v odvážné alegorii mileneckého páru, dílo královéhradeckého sochaře Josefa Škody. V zúžení Jiráskových sadů u soutoku obou řek je na nízkém oválném podstavci bronzové sousoší Soutoku Labe a Orlice. Na klíně sedícího jinocha – Labe – usíná dívka – Orlice. Jemná, oblá modelace postav zvyšuje lyrický dojem ze skupiny.