Socha Mrtvý Ábel – Hořice

Sochařská práce od Quido Kociána před budovou kamenické školy z počátku 20. století (podle infocedule před školou z roku 1921). Doklad expresivně modelované volné plastiky.

Nízký kvádr podstavce dole se secesně naznačenou stylizovanou zemí tvoří lůžko ležící postavy i základnu tří zvířecích atributů. Nahé tělo mrtvého Abela v bederní roušce leží po celé délce podstavce, dlaně položeny na prsou, pravá noha pokrčena pod kolenem levé, která natažena přečnívá přes okraj podstavce. Horizontální linie lidské postavy je kompozičně vyvážena skupinou tří zvířecích atributů. Její dominantou a vrcholem je bečící beran stojící nad levým bokem Abela s hlavou otočenou ke dvěma ovcím, z nichž první stojí a druhá leží v nohách Abelových s hlavami položenými přes sebe.

V roce 2008 se „kopie“ sochy (druhý originál podle sádrového modelu) instalovala v Ústí nad Orlicí.

Soše se věnovaly třeba i Britské listy ->

Kdyby Adam a Eva neutekli z ráje, nemuselo dojít k bratrovraždě, už i takový názor jsem slyšel, avšak Starý zákon nelze přepsat a nakonec ani přetlumočit tímto způsobem. Příběh Kaina a Ábela je příběhem tisíců současných lidí, kteří se zabíjejí, aniž by to mělo smysl, má-li zabití vůbec nějaký smysl.

Po jedné z hlavních tříd v Hořicích projíždějí denně stovky aut v těsné blízkosti jednoho z nejpůsobivějších sousoší českého sochařství. Vynikající dílo poměrně málo známého Quido Kociána Mrtvý Ábel, zůstává nepovšimnuto na trávníku před kamenosochařskou školou. Nikdo se nezastaví, nikdo nepostojí u sochy, která je zhmotněním smutku a zoufalství. I to symbolizuje dnešek, velmi výstižně.

Na cestě do Krkonoš doporučuji každému, kdo se chce dozvědět něco o utrpení jiným způsobem než jen prostřednictvím televizní obrazovky a médií, aby zastavil a pobyl chvilku u nádherné sochy, jež není o nic horší než třeba práce světově slavnějšího Rodina. Je v ní tolik hluboké lidskosti, tolik z lidského údělu, že nepotřebuje interpretaci.

Quido Kocián (* 7. 3. 1874 Ústí nad Orlicí, + 3. 1. 1928 Hořice v Podkrkonoší) navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté studoval na Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka. S ním však neměl dobré vztahy, oba se rozcházeli umělecky, neboť Myslbek byl tradicionalista, jeho sochařské myšlení bylo alegorické, s pevně postavenou sochařskou formou. Na Kociána zanevřel.

Naproti tomu Kocián vycházel ve své tvorbě z velmi osobních pohnutek, zabýval se tématem existencionality člověka a zajímaly ho vnitřní psychické procesy člověka, což je autorovým důležitým a cenným obohacením uměleckého dění na přelomu 19. a 20. století. Kociánova tvorba patří k pozoruhodným projevům českého secesního symbolismu. Plastiky nesou expresivní výraz a obsahově vyjadřují pocity viny, zla a zániku.

Jak už to u vynikajících českých umělců bývá, Kocián se během života nedočkal docenění a zdá se, že je snad objevován teprve nyní. Na sklonku jeho tvůrčí i životní dráhy se jeho bývalý žák Z. Pešánek, sám významný sochař českého kinetismu 30.let, snažil o zviditelnění díla svého učitele, neboť si ho hluboce vážil.