Pokud jste vyrazili podívat se na Belvedér jakýmkoli druhem hromadné dopravy či pěšky a nevracíte se k autu, máte možnost vybrat si k návratu do civilizace některou z turistických tras. Třeba jít po červené údolím Suché Kamenice do Hřenska. Červená turistická značka vede do Labské Stráně (a na vyhlídku Belvedér) z Děčína a přes obec pokračuje do údolí říčky Suché Kamenice k rozcestníku, odkud vede modrá do Arnoltic a červená pokračuje dál k silnici do Hřenska.
Technické informace hovoří o tom, že se jedná o malý potok, pramenící východně od Bynovce ve výšce cca 365 m n. m., délka toku činí 6,9 km a jako pravostranný přítok se vlévá do Labe jižně od Hřenska ve výšce cca 115 m n. m. Což vůbec nic nevypovídá o tom, jak je to tu krásné, romantické a tajemné.
Takže nějaké další citace:
Potok, obklopený pískovcovými skalami, je plný balvanů a kamenů, jež vytvářejí malé vodopády a četné peřeje. Přesto se původně využíval při plavení dříví. Od 18. století je strmá soutěska užívána již jen jako pěší stezka (pozor na to, některé úseky jsou docela náročné a je na nich znát působení velké vody).
V zimě je voda místy zamrzlá a tvoří různé ledopády, které vynikají v útrobách hlubokého lesa. Na dolním toku vytváří říčka v místech, kde překonává kamennou suť, příležitostné vodopády. O něco níž dostává voda rezavé zabarvení, což je způsobeno železitým pramenem, který přitéká zprava nedaleko jejího ústí do Labe. V letních měsících bývá potok většinou vyschlý, po deštích se ale mění v prudký a nebezpečný proud.
V roce 1794 byl v údolí potoka postaven mlýn s pilou, později doplněný katrem a stoupou na tříslo. Pro častý nedostatek vody neprosperoval a rychle měnil majitele. Trvalejším majitelem mlýna se stal až po roce 1806 Josef Günter z Varnsdorfu, který zde vybudoval hospodu s kuželníkem a tanečním sálem. Budova mlýna zanikla v roce 1882, kdy ji zpustošil požár. V blízkosti stávala i celnice.
V soutěsce jsou k vidění dvě pamětní tabule na plavení dříví a skalní lavice, vystavěné u příležitosti šedesáti let vlády císaře Františka Josefa I. v roce 1908.
