Sochy na kamenném mostě přes Mandavu v Rumburku (sv. Šebestián, sv. Jan Nepomucký)

Rumburský kamenný most v ulici Pražská přes Mandavu zdobí dvě pískovcové sochy – sv. Šebestián a sv. Jan Nepomucký.

Ohledně jejich historie je trocha nejasností, jak jsme zmínili v textu o mostu. Naštěstí se o samotných sochách dá dohledat víc, protože jsou popsány v Památkovém katalogu. Sice hned ze záhadného důvodu částečně dublovaně, ale co už.

Vznik soch je kladen obecně kolem roku 1760. Tvrzení, že sv. Jan Nepomucký byl po II. světové shozen do koryta, se z žádných fundovaných zdrojů nepotvrdilo. Při pořízení evidenční karty chráněné památky byla socha podle záznamu deponována v muzeu. Kniha Ester Sadivová, Olga Vodáková, Josef Rybánský – Rumburská zastavení (Město Rumburk 2012) uvádí, že obě sochy byly uschovány po restaurování v roce 1997 v rumburském Domě kultury.

Svatý Jan se dočkal podrobnějšího popisu v Památkovém katalogu takto:

Hranolový sokl s nápisovou kartuší na čelní stěně, s nápisem beLLone – VoIqVe – fVren..Ce – VIVens – eXstrVX erat DVoiIo…M..I (nezřetelné). Socha světce v tradičním oděvu v životní velikosti stojí na baldachýnu. V pravé ruce mučednickou palmu, v levé ruce korpus, který přidržuje andílek. U paty draperie biret. Draperie členěna v mohutných záhybech. Hlava, horní část korpusu a levá ruka uraženy. Provedeno v pískovci. Vznik kolem roku 1700 (dle kartuše 1694).

Socha vážně poškozena, uražené části nejsou složeny poblíž. V roce 1968 shozena z mostu – stojí prozatím u vchodu do sklepa muzea (1974).

Svatý Šebestián má svůj vlastní zápis:

Socha sv. Šebestiána je osazena na podstavci s jednoduchou kvádrovou základnou (orientačně: podstavec cca 75 x 80 x 80 cm, socha výška cca 160 cm), po stranách je tradičně konkávně tvarovaný, se zrcadly, bez nápisového pole, na přední straně podstavce je nápisové pole bez textu(?), podstavec je zakončen výraznou profilovanou římsou bez dekorace.

Tradiční zobrazení, jedná se o v kontrapostu stojící postavu světce, v podobě mužského aktu, světec je oděn pouze do bederní roušky, po pravé straně figury má rouška protažen dlouhý cíp. Postava se opírá o kmen stromu, světec je pravou nohou připoután ke stromu, tvář má bez vousů a na ramena mu spadají dlouhé vlnité vlasy, Levou ruku má volně spuštěnu podél těla. Tradiční atribut světce – šípy chybí.

Socha tvoří pandán k soše sv. Jana Nepomuckého, aniž by k této soše slohově náležela. Socha byla v minulosti vážně poškozena a následně restaurována. I přes to je možno sochu označit za dílo anonymního mistra z konce 18. století. Přes výrazná pozdně barokní rezidua, např. formování pozice figury, nacházíme zde vazby ke klasicismu konce 18. století. Jde především o přesné zobrazení muskulatury světce a v neposlední řadě i celkové „klasicistní“ pojetí.

V roce 1997 byly obě sochy restaurovány, závěrečnou zprávu sepsali Ladislav Šobr a Václav Snížek. Obě sochy – originály sv. Jana Nepomuckého a sv. Šebestiána byly znova osazeny na svém původním místě na mostě přes řeku Mandavu, po celkové rekonstrukci mostu v roce 2007.

Výše zmíněná kniha Rumburská zastavení  zmiňuje, že sv. Šebestián spadl (údajně z neznámých příčin, podle městského webu ho shodilo nákladní auto) do Mandavy v roce 1968, což bylo důvodem k přemístění obou soch (viz výše). To provedl kamenosochař Samler, který se o osudu soch nevyjádřil příliš optimisticky s ohledem na vztah tehdejšího mocenského aparátu k sakrálním památkám.

Dále je citováno v knize info, že Natálie Belisová určila jako autora sochy sv. Jana Nepomuckého rodáka z České Kamenice, významného sochaře Josefa Kleina (pracoval např. v Braunově dílně při zařizování kostela sv. Klimenta v Praze, pro Šluknov vytvořil zpovědnice, kostelní lavice a kazatelny, zhotovil centrální oltář Mariánské kaple v České Kamenici, či sloup pro šluknovské náměstí nebo sousoší sv. Jana Nepomucvkého, Karla Boromejského a Floriána na náměstí v Jiříkově). Při restaurování poškozené sochy údajně nebyly k dispozici dobové fotografie (které se nacházely v muzejní sbírce), a proto socha po restaurování neodpovídá původní podobě.

V nápisové kartuši z roku 1694 je dnes již takřka nečitelný nápis BeLLona VbiqVe fVerat In paCe VIVens eXstrVXerat DeVotIo GerstMannIan, což doslovně znamená „Zatímco všude byla Bellona /bohyně války/, zřídila /tento pomník/ gerstmannovská zbožnost, žijící v pokoji“. Významový překlad je „Zatímco všude planula pochodeň války, Anna Gerstmannová, žijící zde v pokoji, zřídila tento pomník, 1759“. Podstavec je v současné době o stupeň nižší, než ukazují dobové záběry.