Budovský vodopád

Modrá turistická značka z Olšinek (Ústí nad Labem) prochází obcí Budov, z níž vytéká bezejmenný potůček, na němž se nachází v tzv. Vlčí rokli nádherný vodopád.

Dědina je to prazvláštní – modrá značka přivádí poutníka kolem několika zarůstajících ruin k velkému rozpadajícímu se hrázděnému domu. Jen o kousek dál je kaplička a proti ní směrovník, ukazující neznačenou cestu k vodopádu kolem dalších pozůstatků civilizace.

Lze jen souhlasit s tvrzením „Pěšina vede po pravém horním okraji rokle až dolů do Svádova, kde ústí u rodinných domů ležících na okraji pole při železniční trati. Pěšina je úzká a kamenitá, místy navíc prochází po okraji vysoké skalní stěny a pád dolů by mohl mít fatální následky. Dávejte proto vždy pozor a nezapomeňte při výletu na vhodnou obuv. Z pěšiny se dá opatrně slézt i k vodopádu, je to obtížné, ale je to zážitek.“ Opravdu to není nejpohodlnější pěšina, místy je člověk rád, že kolem rostou stromy a je se čeho přidržet. Jde však zjevně o místo často navštěvované (byť jsem nepotkal ani nohu), protože odbočky do samotné rokle k těm nej místům jsou v terénu jasně prošlapané.

Už pohled shora dává tušit, že jde o mimořádné místo, ale když se člověk dostane o něco níž do koryta a stoupá k mohutné stěně, je to opravdu úchvatný pohled. Snad poprvé jsem za své toulky zalitoval, že courám sám – hodil by se totiž někdo jako měřítko, na fotkách ta monstróznost prostě nějak nevynikne. Místo, odkud voda padá dolů, je totiž 11 metrů vysoko, a půlkruhový skalní kotel má průměru cca 15 metrů.

Web o vodopádech upozorňuje, že vody moc není, ale přesto „Vytváří překrásnou scenérii spolu s okolními čedičovými stěnami, které jsou neseny lehčím tufem. Tento tuf je vymílán dopadající vodou, a tak vzniká spodní výduť a převis vodopádu. V zimě, po delších mrazech, vytváří vodopád nádherný sloup ledu.“ K vidění na tomto webu je i archivní foto, dokumentující skutečnost, že dno rokle se postupně zanáší opadem ze stěn. Padající voda vytvořila v průběhu tisíciletí v čedičovém podloží velký, 2 m hluboký převis, takže za vodpádem lze i projít.

Web o Českém středohoří doporučuje zimní návštěvu:

K úplné dokonalosti chybí větší průtok vody. Proto je s oblibou navštěvován zejména v zimě, kdy zamrzne a promění se v mohutný ledopád.

A také vysvětluje jednu legendu, o tomto místě tradovanou:

Jak je to se slavným Čarostřelcem, o němž se v souvislosti s vodopádem dočteme snad ve všech turistických průvodcích? Pověst o čarostřelci, která se stala základem příběhu světoznámé Weberovy opery, je zasazena do českého pohraničí. Ve snaze lokalizovat místo děje, došlo záhy i na roklinu pod Budovským vodopádem, která nesla stejný název jako stěžejní scéna celé opery, tedy „Vlčí rokle“ (německy Wolfschlucht, přičemž nedaleká obec Olšinky nesla v té době německý název Wolfschlinge). Děj opery sem sice přímo zasazován nebyl, ale naskytla se jiná zajímavá souvislost: autorem kulisy Vlčí rokle pro premiérové představení opery v roce 1870 byl malíř Hermann Burghardt, rodák z nedalekých Trmic. Tím vstoupila na světlo světa i lákavá hypotéza, že se tento, ve Vídni působící malíř, inspiroval při svém díle právě stejnojmennou roklí pod Budovem. Přání zde bylo asi otcem myšlenky, ale co je psáno, to je dáno. Nedávno nalezené vyobrazení Burghardtovy scény ve sbírkách Rakouské národní knihovny však žádnou podobnost s realitou Budovského vodopádu neprokázalo a tak dnes musíme tuto kulturně historckou záležitost řadit jen k místním legendám.

V ohromení z tohoto místa lze jen doporučit nepřehlédnout další zajímavou lokalitu – o něco níž, opět ne zrovna lehce přístupná, je dvojitá kaskáda. Z cesty příliš vidět není, je schovaná v zářezu rokle, ale pěšina k ní je zřetelná. Chce to jen oči na stopkách a trochu opatrnosti – přímo před spodním stupněm je koryto zleva napůl zavaleno, zřejmě se sesula část svahu. Za tímto nánosem, z něhož čouhá starý spadlý kmen, se nachází dvoustupeň – podle webu o vodopádech cca 2,5 a 3,5 metru. Odtud pak už je koryto „normální“.