Hrad Kunětická Hora

Nedaleko Pardubic se nachází hrad, nazývaný místními Kuňka – na stejnojmenné hoře můžete navštívit státní hrad Kunětická hora. Je to zvláštní, že areál natolik dominantní, že se stal národní kulturní památkou, má nejasné nejstarší dějiny a neradostný osud v nedávné minulosti.

Všechny prameny se shodují v tom, že historie hradu započala už někdy ve 14. století, písemné prameny ale příliš neprozrazují (ani majitele). Navíc je jasné, že podoba hradu byla zcela jiná. Jak prokázaly archeologické výzkumy, palác s obytnou hranolovitou věží na východní straně a kruhovou věží na v západní části areálu stál napříč vrcholu – základy věže jsou k vidění ve sklepení a odkryté základy původní stavby na nádvoří současného paláce.

Okolní jen mírně zvlněnou krajinu přesahuje třetihorní vulkanický kopec o cca 80 metrů (307 m. n. m.), tudíž se nelze divit, že vrchol byl osídlen zřejmě již v pravěku.

Ke hradu lze trefit snadno, ať už pěšky, nebo autem, prý sem jezdí i MHD z Pardubic. Kdo nechce platit, zaparkuje na křižovatce u Penzionu pod Kunětickou horou (nedaleko Perníkové chaloupky), kdo oželí 30 korun, může zaparkovat hradu blíž na velkém parkovišti. Odtud je tu už jen krátká procházka do jradního areálu,kde můžete nalézt dva „okruhy“. Ten první je jasný – hradní palác s věží (samostatně), ten druhý lze absolvovat pouze s průvodcem a jedná se o cca desetiminutovou prohlídku kaple sv. Kateřiny s výkladem. V září jsme platili za oba okruhy plnou taxu 80,- Kč, snížené vstupné činilo 60,- Kč (a za focení je účtováno 30,- Kč).

V samotném paláci se podává výklad v určité hodiny, kdy průvodce svolá zájemce zazvoněním na zvonec. K vidění je tu sklepení s výsledky archeologických výzkumů, vězení a výstava o vývoji soudnictví na území Čech, rytířský sál, zbrojnice, hladomorna, expozice věnovaná parforsním honům, mapa pernštejnských rybníků na Pardubicku, modely hradu, nebo okolí z vyhlídky na věži. Courali jsme po areálu necelé dvě hodinky.

První písemné zmínky pocházejí až z dob husitských válek. 25. června 1420 odtud vytáhl ozbrojený lid podobojí, vedený knězem Ambrožem na Hradec Králové, tehdy obsazený Zikmundovou posádkou, a dobyl jej. Po vyplenění blízkého Opatovického kláštera získal rozsáhlé církevní území včetně Kunětické hory husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka, který později v bitvě u Lipan roku 1434 stál v čele vítězné Panské jednoty. Diviš v roce 1423 zbudoval na Kunětické hoře hrad jako vojenské i správní centrum svého panství. Jendalo se o typický husitský hrad – rozsáhlé a dobře opevněné předhradí zahrnovalo především nádvoří za dnešní šestou branou. Sloužilo k ubytování a zimování polních vojsk. Nová výstavba se lišila od hradů 14. století, které s tak velkou posádkou nikdy nepočítaly. Hluboký příkop odděloval palác na severní straně s vysokou válcovou věží. Součástí jednoduchého a prostého obydlí zůstaly zřejmě i starší objekty na jihozápadní straně palácového areálu.

Diviš Bořek z Miletínka patřil po bitvě u Lipan k nejbohatším šlechticům ve východních Čechách, ale po jeho smrti roku 1437 se obrovské panství postupně rozpadlo. Kunětickou Horu zdědil syn Soběslav Mrzák z Miletínka, věrný straník krále Jiřího z Poděbrad, jemuž hrad nakonec po roce 1464 postoupil. Hrad byl v té době stavebně doplňován. Ze tří synů českého husitského krále, připomínaných v držení Kunětické Hory v roce 1465, připadla po roce 1471 definitivně Jindřichu staršímu z Minsternberka. Dvacetileté hospodaření se nevyznačovalo velkými finančními úspěchy a postupný rozprodej vesnic na pardubickém a kunětickohorském panství ukončil Jindřich roku 1491 převodem Kunětické Hory, Pardubic a přilehlých statků na Viléma z Pernštejna.

Moravský velmož a jeho synové Vojtěch a Jan hrad velkolepě přestavěli na mohutný dvouvěžový objekt s propracovaným systémem opevnění, které ve své době patřilo k vůbec nejrozsáhlejším.  Nádvoří obklopené čtyřmi křídly paláce, do jehož organismu se zapojila válcová věž, se otevíralo portálem datovaným rokem 1509, který je důležitým dokladem rané pernštejnské renesance. Pro dobu Viléma z Pernštejna je však spíše charakteristický pozdně gotický sloh. Projevil se ve sklípkových klenbách rytířského sálu v přízemí, v nově zřízené kapli svaté Kateřiny a v prostorách jižního křídla a věže. Za Viléma a jeho synů vznikly hlavní společenské sály v prvém a druhém patře jižního a západního křídla a reprezentativní místnosti severního křídla, prosvětlené velkými okny. O významu hradu za Pernštejnů vypovídá návštěva krále Vladislava Jagelonského, spojená s pasováním synů Vojtěcha a Jana na rytíře roku 1497. Palác odděloval od dalšího nádvoří hluboký příkop s padacím mostem. Původní opevněné předhradí Diviše Bořka obestavěli noví majitelé dalšími hospodářskými budovami.

Již roku 1560 byl ale Jaroslav z Pernštejna nucen celé zadlužené pardubické panství i s Kunětickou horou odprodat královské komoře. Hrad tehdy tvořila tzv. „dolní ohrada“, předhradí a palácová část. Opevnění vytvářel zejména systém dělostřeleckých bastionů a šest bran spojených po obou stranách cesty ozubenou hradbou.

Za třicetileté války, 17. listopadu 1645, po marném dobývání Pardubic, švédský generál Torstenson Kunětickou horu dobyl a nechal hrad vypálit a pobořit. Přestože hrad byl velmi silně a na tehdejší dobu moderně opevněn, byl hájen jen velmi slabou posádkou čítající 28 mužů. Ta nemohla švédské přesile odolat.

Devastace hradu pokračovala jednak zanedbanou péčí, jednak lámáním kamene, zejména na jihozápadní straně, které v roce 1884 způsobilo zřícení části hradu. V roce 1896 pak oheň zničil budovy hospodářství v podhradí. S těžbou se skončilo až začátkem 20. století.

Památku, o jejímž zajištění se jednalo již od roku 1820, zachránil Muzejní spolek v Pardubicích, když ji roku 1917 najal a roku 1919 koupil od vídeňského průmyslníka barona Dr. Richarda Drascheho. V péči o hrad pak pokračovalo nově ustavené Kunětické družstvo. V letech 1923-1928 zadalo zpracování návrhu na obnovu hradu a předhradí architektovi Dušanu Jurkovičovi a architektovi J. Paclovi. Osobité řešení bohužel nerespektovalo památku jako historický objekt. V šesté bráně byly zřízeny stylové salónky, zelený a červený a vedle brány restaurace. Již roku 1928 se Jurkovičův návrh přestal realizovat a další úpravy byly prováděny podle jiné koncepce. Podstatná obnova hradu byla prováděna po II. světové válce. Provedly se zajišťovací práce na skalním podloží a stavební záchrana celého objektu.

Do dnešní doby se zachovala část hradeb zesílených baštami a jeden z dělostřeleckých rondelů, rekonstruovaný palác s uzavřeným vnitřním nádvořím, vysokou kruhovou věží a samostatně stojící kaple sv. Kateřiny Sienské. Válcová hradní věž, zvaná Černá nebo Čertova, nabízí jedinečný rozhled do Polabské krajiny, při jasném počasí až na Krkonoše, Orlické hory a Železné hory.