Hrad Valečov

Na západním okraji Českého ráje, poblíž města Mnichovo Hradiště, pod Příhrazskými skalami, v nichž se nacházejí Drábské světničky, stojí mezi obcemi Zásadka a Boseň zřícenina skalního hradu Valečov.

Na trase červené turistické značky Zlatá stezka Českého ráje, k níž se na rozcestí Pod Valečovem přidává zelená a žlutá a také Naučná stezka Příhrazskými skalami, se v relativní rovině tyčí pískovcový skalní suk s monumentálními pozůstatky hradu. Kolem vede silnice, u níž je poměrně velké parkoviště, autobusové zastávky jsou ve zmíněných obcích Zásadka a Boseň (směr Mnichovo Hradiště). Pod hradem je letní amfiteátr.

Kupodivu mne ani moc nenapadá, co napsat. To se totiž musí vidět. Skála prošpikovaná chodbami, síněmi, komůrkami. Vyhlídkové plošiny. Zachovalý palác. Snad jen že dozajista stojí za to obejít skálu kolem dokola ze všech stran. A také nevynechat zajímavé okolí, ale o skalních světničkách třeba až jindy.

Jako obvykle, pomocí netu a knih:

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy, Svoboda Praha, 1984

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri Praha, 1998

Hrad založili po roce 1300 ve skalách Valečovští z Valečova. Jeho podoba byla silně ovlivněna pískovcovými skalami, v nichž byl částečně vytesán a z části vystavěn. Jako jiné skalní hrady, budovy byly částečně dřevěné. Vznikl nejspíše na místě staršího pravěkého sídliště, o čemž svěčí nejen poloha v předhradí, celková dispozice hradu, ale i jeho český název – Valečov, který je v době vzniku hradu spíše výjimkou než pravidlem (v té době panovala móda jmen německých).

První písemná zmínka o jeho majitelích (Bartoš starší z Valečova a jeho syn Bartoš mladší) je z let 1316 – 1318, z doby šarvátek zdejší drobné šlechty s Vokem z Rotštejna – jednou z větví rodu Valdštějnů. Valečovský statek byl v té době malý, kromě hradu a přilehlého dvora k němu náležely jen vesnice Zásadka a Zápudov a části vsí Žantova a Bosně s dílem patronátního práva k tamější bohaté faře. Valečovští však měli ještě další majetek: Bartoš mladší byl v r. 1324 majitelem Strak na Nymbursku a další členové rodu vlastnili nějaké zboží na Moravě a objevují se na Jabkenicích a na Křinci na Nymbursku.

V polovině 14. století se na Valečově připomínají bratři Vojslav, Beneš, Ctibor a Hereš (Heřman) z Valečova. Vojslav byl knězem a díky patronátním právům Valečovských držel bohatou faru v Bosni. Beneš a Ctibor z pramenů beze stopy mizí a jako majitel Valečova se objevuje Hereš (Heřman), jehož syny byli Bartoš a Bernard.

První kamennou stavbou byl palácový komplex na čtyřech hradních skalách (pol. 14 stol.). Z toho, co se dodnes zachovalo, lze usuzovat, že uvedený komplex čtyř hradních skal byl zazděním puklin na straně do parkánu spojen v jeden blok a jejich opracovaná temena vytvořila základ paláce. Pukliny uvnitř mezi skalními bloky sloužily jako pomocné prostory, vinné, pivní a chlební sklepy, kuchyně a komunikační chodby. Temena I., II. a III. skály tvořila základ starého (západního) paláce a temeno IV. skály nového paláce.

O stavbě budované pod stálým nepřátelským tlakem svědčí nejdříve vystavěná obvodová hradba paláců a do ní pak umístěné dělící příčky. Zdivo je provedeno jako lité maltové, to znamená, že líce zdí jsou zděny z lomového kamene a prostor mezi je vyplněn kamenem drobnějším, zalévaným maltou (v té době běžná technika).

Majetek Valečovských byl obklíčen državou cisterciáckého kláštera Hradiště, což je hospodářsky značně ohrožovalo. Snad také tato okolnost rozhodovala o jejich stanovisku, když zasáhla kraj husitská revoluce. Ačkoliv zpočátku byla většina zdejší šlechty jasně protihusitská, bratři Bernard a Bartoš Valečovští se postavili pevně za husitský program. Patřili k blízkým přátelům Jana Žižky z Trocnova a od počátku se zúčastnili bojů na jeho straně. V r. 1423, když začaly boje proti Čeňkovi z Vartenberka, který uchvátil značnou část majetku hradišťského kláštera, vpadli do města Hradiště, kde pobrali olovo. V březnu téhož roku je zval Jan Žižka zvláštním listem na Vilémov k poradám o dalším postupu své strany. Důvěře vedoucích činitelů husitského hnutí se těšili i po Žižkově smrti v r. 1424, protože do jejich správy byl předán dobytý hrad Valdštejn, kde byl pod jejich dozorem internován v r. 1427 Zikmund Korybutovič, když ztroskotaly snahy o jeho kandidaturu na českého krále.

O původním dřevěném opevnění svědčí stopy silného požáru na skalách v parkánu a místech původní hradby. Jeho stopy jsou památkou na dobytí a vypálení hradu r. 1439. Po husitských válkách, kdy královská moc nebyla ještě schopná udržet klid v zemi, využil sporů soupeřících stran v Čechách Jindřich z Vartenberka a na Děčíně a náhlým přepadem se hradu Valečova zmocnil, vypálil jej a jeho majitelku Machnu, vdovu po jednom z valečovských bratří (nevíme přesně zda po Bernardovi, či Bartošovi) se sirotky odvezl na hrad Děčín, kde je věznil až do roku 1441, kdy mu Machna pod nátlakem Valečov přenechala.

Synové Machny Břeněk a Jan Valečovský se ujali svého majetku až po několika letech, pravděpodobně v bojích, které proti Jindřichovi z Vartenberka a jeho spojencům vedli Pražané v l. 1443–1444. Zdá se, že došlo k nějakému dělení valečovského statku mezi oběma bratry a jejich snad bratrancem Vaňkem, který držel potom Kněžmost a začal se psát Valečovský z Kněžmosta. Břeněk asi brzy zemřel a zmenšené valečovské zboží s hradem, pravděpodobně alespoň provizorně upraveným, protože tu bylo jeho sídlo, držel Jan Valečovský. V r. 1462 dostal darem od krále Jiřího z Poděbrad odúmrť ve Lhotici po Mikšovi Mnichovi ze Lhotice, Valečov přenechal Vaňkovi Valečovskému z Kněžmosta a sám přesídlil na Lhotici, kde r. 1464 bez dědiců zemřel.

Pánem Valečova se tak stal nejvýznamnější člen tohoto rytířského rodu Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Jako ostatní Valečovští byl od mládí přívržencem Jiřího z Poděbrad. V r. 1448 byl v poděbradském vojsku, které dobylo Prahu, a zde se pak trvale usadil. V r. 1449 jej jmenoval Jiří z Poděbrad purkmistrem na Starém Městě pražském a v r. 1452 členem rady, vytvořené jako poradní orgán zemského správce. V prosinci téhož roku se stal podkomořím královských měst a tento úřad držel až do r. 1468. Významné postavení a služba na straně Jiřího z Poděbrad mu umožnily značně rozmnožit jmění. Kromě majetku v Praze a menších statků získal od krále darem hrad i panství Opočno. Pravděpodobně proto si Vaněk mohl dovolit nákladnou stavbu nového paláce na Valečově. Jeho předchůdce, Jan Valečovský, i když na hradě sídlil, neměl pro takovou stavbu dostatečné prostředky.

Předpokládá se, že v té době přibylo k hradu dolní (větší) mohutné opevnění podhradí, lemované kamennou hradbou s dělostřeleckými baštami, s hospodářskými provozy – pivovar, kovárna nebo huť a další. Druhé, menší, podhradí se nacházelo pod parkánem. Obě podhradí jsou dnes přeměněna v sady. Předhradí, ležící jižně od palácového jádra hradu, sloužilo jako zimní kvartýr vojska (většina majitelů hradu od husitských hejtmanů Bartoše a Bernata z Valečova po Albrechta z Valdštejna, byli buď císařskými důstojníky nebo krajskými hejtmany, a ti své vojsko museli tehdy kvartýrovat sami).

Jak tvrdým oříškem byl Valečov pro nájezdy cizích vojsk, svědčí vpád křižáků z Lužice do Čech v roce 1468. Cizácké vojsko sice vypálilo všechny okolní vesnice i městečko Kněžmost, ale na dobře opevněný hrad si netrouflo a bylo posléze u Turnova vojskem Jiřího z Poděbrad rozprášeno.

Spory mezi stoupenci kalicha přivedly Vaňka i k literární činnosti. Ve svém traktátu proti panování knězi zaujal ostré protikněžské stanovisko a vytýkal jim stejné přestupky, jaké podobojí vytýkali kněžím římské strany. Vaněk zemřel r. 1472, ale již dříve se stal jeho nástupcem v úřadě podkomořího švagr Samuel z Hrádku, který ho zastával do r. 1486, kdy byl pro úplatkářství svého postavení zbaven. Zmocnil se i hradu Valečova a po něm zde seděl jeho syn Jiří Samuel z Hrádku.

Na počátku 16. století se na valečovském panství majitelé rychle střídali. Postupně to byli pánové z Donína, Šelmberkové, Berkové z Dubé a v druhé polovině století na delší dobu Vančurové z Řehnic. Po smrti Jiřího Vančury z Řehnic v r. 1554 připadlo valečovské panství jeho synům Hynkovi a Zikmundovi a bylo rozděleno na dvě části. Hynek dostal přední polovinu hradu a k němu městečko Kněžmost, krčmu pod Valečovem zvanou „Tábor“, dnešní samotu Vordaň u Zásadky, polovinu vsi Bosně, vesnice Zápudov, Zásadku a Zájezdy. Zikmund získal zadní polovinu Valečova, druhou polovinu Bosně, dvůr v Lítkovicích, Novou Ves, Hrada (zanikla), Branžež, Zdobín (zanikla) a díl Mohelnice nad Jizerou, dále Přestavlky (dnes část Mnichova Hradiště), Hoškovice, Dneboh, Mužský a díl Lhotice. Ve společném majetku zůstaly na hradě vrata, studna a cihelna při dolním dvoře.

Rozdělením vznikly z kdysi celistvého hradního komplexu dvě torza s podstatně menší možností využití. Pravděpodobně byla přepažena všechna nádvoří, parkánek, v obvodové zdi na západní straně uzavírající nádvoří nově proražena brána, aby se majitel západní části hradu dostal na svoji část nádvoří od hlavní brány, která zůstala společná. Branka ve zdi, půlící hradní nádvoří, sloužila obyvatelům východní části hradu (nového paláce), aby mohli chodit pro vodu ke společné studni (pravděpodobně v místě, dnes stojícího turistického srubu).

Změnami, kterých hrad doznal rozdělením, ztratilo palácové jádro svůj pevnostní charakter a hrad sloužil již jen jako přechodné sídlo panstva a sídlo správy obou částí panství.

Oba díly statku postupně drželi různí majitelé, část vesnic byla prodána. Teprve v r. 1602 se podařilo Kryštofovi Kapounovi ze Svojkova opět získat podstatnou část valečovského panství do svých rukou. Při dělení majetku mezi příslušníky rodu Kapounů ze Svojkova v r. 1617 byl z poloviny městečka Kněžmosta a dílu vsi Branžeže vytvořen samostatný statek. Zbytek valečovského panství zůstal v majetku Kryštofa Kapouna ze Svojkova, který byl pro účast na stavovském povstání v l. 1618–1620 odsouzen v r. 1622 ke ztrátě třetiny jmění, ale zabrán byl celý jeho majetek. K Valečovu tehdy patřil hrad s poplužním dvorem a třemi mlýny, polovina městečka Kněžmosta s poplužním dvorem, díl vsí Vepřska (zanikla) a Zájezdů, dále vesnice Koprník, Bosen s kostelním patronátem, Písek (dnes samota obce Koprník-Násedlnice), Zásadka, Mužský a Zápudov, díl Branžeže a Zakopaná s rybníky, lesy a jiným příslušenstvím.

Přestavby v druhé polovině 15. a v 16. století vzhled hradu Valečova podstatně změnily. Byla to především za Vaňka Valečovského stavba nového paláce, který byl vybudován na čtvrtém skalním bloku za starým palácem. Stavitel se musil přizpůsobit tvaru skalní podnože, a tak vznikla protáhlá, k východu se zužující a v tupém úhlu lomená budova, jejíž nepravidelnost se pokusil v prvém patře vyrovnat alespoň tím, že část zdi posadil na pás konzol a tak dosáhl jejího částečného narovnání. V patře byla také hlavní obytná místnost s krbem, kterou osvětlovala dvě velká okna obrácená na sever. Podstřeší paláce bylo původně dřevěné a teprve v 16. století bylo nahrazeno zděným patrem. Starý palác, ve kterém se v 16. století připomínají jídelna a pokoje pro ženy, byl pravděpodobně dřevěný. Také přístup do obou paláců a jejich spojení tvořila dřevěná schodiště a pavlače. Kromě paláců, hospodářských stavení na předhradí a na nádvoří bylo na severozápadní straně paláců věžovité stavení při malém nádvoří, kterému se říkalo parkánek, a vedle něho do skály vytesaná stará světnice a psinec. Odtud se vycházelo dolními vraty do štěpnice. Dřevěné opevnění hradu bylo nahrazeno zděným a byla také postavena zeď, která po rozdělení oddělovala obě části hradu.

Další majitelé snažili získat do držení hrad celý. Podařilo se to až 8.prosince 1592 Markétě a Albrechtu Zdeňkovi ze Sulevic. Spojení hradu však trvalo jen do roku 1610, kdy po smrti Jindřicha Kapouna ze Svojkova dochází opět k rozdělení hradu mezi jeho syna Kryštofa a vnuka po druhém synovi Janovi. Takto je rozdělen až do roku 1620, kdy Jindřich Jan prodává svou půli hradu a panství strýci Kryštofovi. Hrad i panství bylo roku 1623 Kapounům ze Svojkova zkonfiskováno a získává ho Albrecht Eusebius z Valdštejna. Jako frýdlantské léno jej prodal roku 1625 svému zemskému hejtmanovi Gerhardovi Taxisovi z Hulstu, ale když ten upadl do vévodovy nemilosti, byl mu zabrán. Mezi Valdštejnovými důstojníky pendluje hrad až do roku 1646. Po Valdštejnově smrti dosáhl Taxis vrácení valečovského panství a v roku 1646 je prodal Danielovi Freislebenovi z Buschhofenu.

Hrad i panství se vrací do rukou Valdštejnů roku 1652, kdy jej od císařských komisařů kupuje hrabě Ferdinad Arnošt z Valdštejna, tehdejší majitel Zvířetic a mnichovohradištského panství. Císařští komisaři byli jako prostředníci – donutili vdovu po Danielovi Freisleben z Buschhofenu zadlužený hrad prodat. Když se na sklonku 17. století v rukou Ferdinandova syna soustředily i okolní statky, z kterých bylo vytvořeno panství Mnichovo Hradiště, stal se valečovský statek jeho součástí.

Hrad je po třicetileté válce ve velmi špatném stavu, obyvatelný je prakticky pouze nový palác. Zprvu byl ještě sídlem správce panství a obročního pro kněžmostskou část panství (šlechta zde nebydlela), ale když byla počátkem 18. století správa mnichovohradišťského panství soustředěna na Klášteře, byla valečovská správa zrušena. Hrad sloužil ještě krátce jako obydlí úředníků, ale v první polovině 18. století byl ponechán svému osudu. Prakticky dvě století poté slouží jako obydlí chudiny a zdroj levného stavebního materiálu. Z hradu zmizely jeho dřevěné části a přizpůsobováním k obytným účelům byl podstatně změněn vzhled některých bývalých skalních sklepů a hospodářských budov.

První opravy v novodobé historii se hrad dočkal až v roce 1914, kdy K.Č.T. provedl základní zajištění zříceniny a zabránil jejímu dalšímu rozebírání na stavební materiál.. V roce 1933 bylo provedeno statické zajištění, na koruně zdi nového paláce zpevnění betonovou maltou, skály pod starým palácem dostaly betonové plomby a železné zábradlí. Tehdy zavedená průvodcovská služba fungovala ještě kolem 70.let 20. století.

Následovaly roky postrádající organizovanou a cílevědomou péči o tuto historickou památku, ale v současné době se obce Boseň, do jejíž majetku hrad Valečov od roku 1994 patří, snaží podnikat kroky k tomu, aby i ti, co přijdou po nás, měli co obdivovat a nezbyla zde jen skupina ošlapaných skal a zbytky zdí.

Hrad tvořilo dominantní jádro na třech pískovcových žebrech se dvěma předhradími a rozsáhlým opevněným prostorem s velkým množstvím skalních světniček, které původně sloužilo jako zimoviště husitských polních vojsk. Ve skalních blocích pod hradním jádrem byla vytesána řada světniček a přístupová chodba na vrcholovou plošinu. Na středním bloku stál dřevěný či hrázděný Starý palác. Dochovaný Nový palác (byl zděnou stavbou již před požárem roku 1439) měl na nádvorní straně dva prevéty a arkýř. Po požáru byl vystavěn v dnešní podobě. Během 16. století, kdy na hradě žili dva majitelé, byly oba paláce upraveny tak, aby každý měl vlastní vstup z nádvoří. Nový palác v té době dostal nové podlaží.

Původní cesta do hradu vedla od jihovýchodu, kde byl skalní hřeben, na kterém byl hrad vybudován, oddělen širokým příkopem. K opevnění bylo využito skalisek, která přecházejí na západ v úzkou stěnu. Pravděpodobně to byly dřevěné ploty nebo palisády. Bránou se přišlo na předhradí, obdélníkový prostor, kde byly ve skalách vytesány konírny a vedle nich snad vězení. Odtud se úzkou brankou vešlo do vnitřního hradu, kde na třech jižních skalních blocích byl postaven výše zmíněný dřevěný palác. Ve skalních blocích pod nim byly vytesány světničky, které sloužily pravděpodobně jako zásobárny, a v prostředním bloku velká místnost, o které se soudí, že by mohla být kuchyní.

Uvnitř hradeb stálo několik menších staveb, z nichž větší sloužila jako jídelna a ubytování pro ženy, dále zde bylo několik obydlí vytesaných ve skalách. Pod hradbami bylo podzámčí s řadou stavení a desítky skalních místností.