Je to prý chlouba Liberce, dominanta Ještědsko-kozákovského hřbetu a Jizerských hor, památka UNESCO, architektonický skvost … to všechno byl a je Ještěd. Ale také je to ohavná liberecká ostuda a smutná vzpomínka na socialistický státní podnik Restaurace a Jídelny (RaJ). Pokud zatoužíte po návštěvě tohoto unikátního televizního vysílače s hotelem a restaurací z roku 1973 a nejste přímo zdatný turista, můžete si cestu urychlit lanovkou, zatímco svůj vůz zanecháte na některém parkovišti na úbočí hory. Kromě parkovacích míst zde lze nalézt i příjemné posezení u stánku na levný párek v rohlíku, grilované pochoutky a chlazené pivo.
Ti, kteří jsou leniví, či mají berle anebo jako já vysoké „štekle,“ mohou dojet automobilem až na vrchol, přímo k ještědské restauraci.
Využila jsem poslední možnost a užila si dobrodružné prolétání se mezi turisty a protijedoucími automobily na úzkých serpentýnách a krkolomné parkování na pidiplácku pod věží za osmdesát korun na nekonečně dlouho. Ale povedlo se a my celí natěšení, se po chvíli kochání po liberecké krajině zahalené do lehkého mlžného oparu, vrhli vstříc hotelové restauraci s vidinou teplé vonící kávy, chutného guláše, zákusku a jiných laskomin.
O zuboženém technickém stavu vysílače jsem již ledacos zaslechla, ale vidět to na vlastní oči je bolestné. Mám-li to čtenáři alespoň trochu přiblížit – zrezivělé a potlučené stavební lešení vypadá stejně, jako původní ocelová konstrukce Ještědu. K tomu si představte vrzající, oprýskané, pomačkané a ve větru pleskající plechové vstupní dveře, potemnělý a zanedbaný interiér vstupní haly, upatlané a odřené dřevěné zábradlí na schodišti, špinavá okna polepená plakáty … nic, co by potěšilo oko návštěvníka.
Vrcholem vší ohavnosti je hotelová restaurace.
První, co návštěvníka zaujme je zápach – směsice vůní z připravovaných jídel, zápach ze špinavého nádobí, mokrých hadrů, mastnoty a zašlé špíny. Ani oko hostovo nespočine na něčem přívětivém – pomačkané, nevyžehlené ubrusy na stolech, oprýskaný a ošuntělý nábytek, pod servírovacím stolkem s příbory halabala naházené misky pro psy, uprostřed jídelny dětský koutek s povykujícími ratolestmi. Vše strohé, chudé, zanedbané.
Chuť na jídlo nás přešla, ale stejně bychom se nenajedli, protože restaurace uprostřed turistické sezóny vaří pro nehotelové hosty až od jedenácti hodin. Smůla, byli jsme tam v půl a tak jsme neměli nárok. A tak, abychom si to alespoň trochu užili, objednali jsme si kávu. Vlažná žbrunda nenadchla, ani k ní nepřidali sušenku či bonbon, o čemž jsem se domnívala, že je to takový standard, a to nemluvím o tom, že vodu, která by ke kávě měla být podávána automaticky zdarma, jsme si museli přikoupit – 25 cl kohoutkové vody s citronem za 14 korun, jeden litr za 44 korun. Vzhledem k tomu, že za dvě kávy, dvě mlíčka a vodu z vodovodu jsme zaplatili stovku, na kousek štrůdlu se šlehačkou za osmdesát korun už jaksi nedošlo.
Doslova trapný je ale personál restaurace, který nás krutě vrátil do doby rozvinutého socialismu. Jistě si pamětníci vzpomenou na usmoleného, otráveného číšníka, kterak nese hostu talíř s polévkou, v níž si neomaleně máčí palec. Něco podobného najdete i zde.
Nám kávu s omluvným pohledem přinesl jakýsi roztřesený brigádník, kterého jsme záhy spatřili, jak se štětkou od toalety, připevněnou na dlouhé tyči, otírá prach a pavučiny z lustrů nad schodištěm. Jen doufám, že chvíli před tím, než nás obsloužil, necídil toutéž štětskou toalety. Dívenka, která hadříkem šolíchala zábradlí u schodiště jen chvilku před tím, než k vedlejšímu stolu přinesla snídani, vypadala o poznání lépe.
Ale ani ostatní číšníci a servírky nenadchli – otrávení, zamračení, zpruzelí, bez úsměvu.
Každý v jiné uniformě, v rozšlapaných botách, někdo v keckách, někdo v crosskách …
Stručně řečeno – bída, bída, bída.
Asi jsem zhýčkaná pohostinností a slušností personálu ze svých oblíbených restaurací, ano i z ve výběžku, ale i tak si myslím, že restaurace na tak významném místě jako je Ještěd, by měla dělat čest místu, na kterém se nachází, městu Liberec, které reprezentuje.
Nicméně, nechci nikoho odradit od návštěvy Ještědu. Hora je to krásná a vyhlídka za pěkného počasí úžasná. A ten, kdo si chce opravdu ten krpál vyšlápnout a pak „uondán a hladov“ posedět u chutného jídla, může využít stánek s levným párkem v rohlíku na pidiplácku pod hotelovou restaurací. Sedí se tam hezky, voní to tam grilovanými uzeninami a čerstvým větrem a není tu žádný, náladu kazící personál.
A pokud při svačince okem zavadíte o sochu bronzového plačícího dítěte z Marsu, nelekejte se. Pláče prý proto, že se ve vesmíru ztratilo…
I když kdo ví, kdyby se zatoulalo někam k nám do Šluknovského výběžku, a ne na Ještěd, možná by se smálo…
