Hrad Helfenburk (Hrádek) u Úštěka

Někde na půl cestě mezi Úštěkem a Ostrým je u silnice poměrně velké lesní parkoviště, ze kterého vedou značené turistické cesty k zřícenině hradu Helfenburk. Romantická zřícenina hradu, nazývaného též Hrádek, se nachází v lesích pár kilometrů od města Úštěku. Z něho je možné jít na hrad po žluté turistické značce, nebo po již zmíněné silnici, a z ní u parkoviště odbočit na červeně značený Hrádecký okruh. Máte na výběr – jedním směrem jsou to kilometry dva, druhým čtyři. Pokud si vyberete kratší variantu, protnete se u Ptačího dolu se žlutou z města. Cesta je to krajinou různorodou, co je ovšem zvláštní, že vlastně hrad není celou dobu vidět – není totiž na žádném velkém kopci, takže se ztrácí mezi vzrostlými stromy a uvidíte ho až tehdy, když ho máte úplně před nosem.

Hrad pravděpodobně vystavěli Berkové z Dubé, pocházející z Ronovců, po roce 1350. Původně chránil cestu z Polabí do povodí Ploučnice, od Úštěka do Kravař a České Lípy, podobně jako Ronov a Hřídelík. Ale už roku 1375 se dostal do vlastnictví pražského arcibiskupství. Odkoupil jej pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi od Hanuše z Helfenbeku, patrně jednoho z potomků rodu Klinštejnů. Spolu s hradem změnily majitele přilehlé lesy, pole, vsi i města hradem spravované. Arcibiskup si tak vytvořil venkovské zázemí k pobytu mimo nedalekou Roudnici nad Labem, v níž vykonával svůj úřad.

Pobýval zde krátce i jeho nástupce, třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Ten původně malý hrádek podstatně upravil, takže dnes nelze rekonstruovat, jak místo vypadlo. Původní dřevěná stavba byla radikálně proměněna zbudováním masivního kamenného opevnění, které se z velké části dochovalo dodnes. U hradu vzniklo podhradí z několika budov, na hradu byla postavena kaple, vybudována 63 metrů hluboká nová studna a hrad byl obklopen příkopy a hradbami a byly zde načas přivezeny z pražského chrámu sv. Víta klenoty, relikvie a knihy.

Jan zde pobýval asi až do roku 1400, tedy i v době, kdy už byl zbaven svého úřadu. Po Jenštejnově smrti se ujal Hrádku arcibiskup Olbram ze Škvorce, jehož vystřídal v roce 1402 známý bojovný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. V roce 1422 hrad získal purkrabí Aleš z Malíkovic, pak zde strávil roky ukryt před nepřízní krále biskup Konrád z Vechty (zemřel zde roku 1431). Poté se majitelé hradu často měnili. Roku 1475 jej od krále odkoupil rod pánů z Illburka. Poslední majitel z rodu je uváděn pan Vilém z Illburka, jemuž v té době patřil i nedaleký Ronov. Helfenburk nově vybavil a pak místo obtížně přístupného Ronova užíval. 

Roku 1591 se stal majitelem Joachym Malcan na Miličíně a Pencelíně, který následně panství rozprodal na úhradu dluhů. Hrad koupil Jan Sezima z Ústí, ale nikdy ho neobýval. Za třicetileté války hrad vyhořel zásluhou císařské armády maršála Buquoye (18. listopadu 1620), což byl první krok k jeho zkáze. Po bitvě na Bílé hoře území získali jezuité z Liběšic v konfiskacích a připojili jej k úšteckému panství. Hrad upadl v zapomnění.

Trosky hradu ale přitahovaly mnohé umělce, kteří tu tvořily své obrazy či hledali inspiraci. Až v roce 1887 zříceninu hradu koupil a upravil průmyslník, hrabě Josef von Schroll, pak začala být atraktivní i pro turisty. Nový majitel v letech 1887–1890 nechal opravit zřícenou třípatrovou věž, na niž vede 143 schodů, vybudoval do ní zcel nový vstup a užíval ji jako letní sídlo.

Ve druhé půli 20. století hrad převzaly organizace Českého svazu ochránců přírody a začaly jej za dohledu litoměřického okresního konzervátora Františka Fišeta opět opravovat a udržovat. Později zde vzniklo občanské sdružení Hrádek, které objekt najmulo od města Úštěk a udržuje ho od roku 1978.

Komplex hradeb o délce 277 metrů a vysokých až 12 metrů a polozřícených průchodů, kterému dominuje přes 17 metrů vysoká věž, je volně přístupný po celý rok. Věž je ale podle některých pramenů přístupná jen o víkendech, ve všední den byla zamčená a nikde ani písmenko. Do hradu je možno se buď odvážně protáhnout prasklinou ve skále pod věží, nebo vstoupit brankou u paty hřebene. Původní vstup ale vedl přes dřevěné rampy vysoko nad terénem vlevo od dnešního vstupu, ke změně došlo při arcibiskupské přestavbě. Nová branka byla chráněna příkopem, padacím mostkem a předsunutým dřevěným podsebitím, z něhož zbyly pouze otvory ve stěně nad portálem.

Za brankou se rozkládá parkán, chránící prostor hospodářských budov s 65 metrů hlubokou studnou. Odtud byl pak teprve přístup do obytných a reprezentativních prostor, do nichž se ale dnešní návštěvník nepodívá – vše se nachází na vršcích plošiny a nevedou tam žádné schůdky. Tudíž bývalou kapli nad konírnou a zbytky hradního paláce lze obdivovat pouze zdola. Velmi by mne zajímala jakákoli rekonstrukce – člověk si navykl hledat informace a ví, že značná část staveb byla dřevěná a ve zdivu jsou viditelné stopy po vsazených trámech, jenže když jsou jich tři řady nad sebou v rozestupu cca 1,5 metru, těžko se mi věří, že by v takovém rozestupu mohly být stropy. Stejně tak mne matou otvory na vnitřní straně hradeb… Fantazie pracuje, ale nestačí, ani s podporou knihy České hrady Dobroslavy Menclové, kde je v prvním dílu na stranách 420 až 426 podrobně popsán jeho stavební vývoj.