Tentokrát trochu botaniky. Zašel jsem se, jak mám touto dobou ve zvyku, pokochat se jarní přírodou a tradičně i rozkvetlou strání s měsíčnicí vytrvalou. To je ta populární květinka, co jí tu máme v lese na palouku nedaleko Křížového Buku (na cestě mezi Českou Kamenicí a Chřibskou).
Bylo sice už po oficiálních akcích, kdy voňavou stráň obdivují davy, ale kytkám to bylo jedno. Kvetly a voněly ostošest i bez publika, což z té zátočiny dělalo takové pěkné místo k rozjímání, kdy člověk sám od sebe zpomalí a najednou má čas. Po deštích se v tom odpoledni k zemi protrhalo slunce a pustilo takové světlo, že jsem zalitoval, že s sebou nemám foťák. Tak jsem zkoušel alespoň na svůj obstarožní telefon ulovit nějaké záběry (které už samozřejmě mám stokrát z minula – ale ono to tam člověku nedá…), nahýbal jsem se z cesty, jak to jen šlo, tak, tak, že jsem neskončil v tamním blátě, až jsem se potkal se starším manželským párem. Ti nějakým šestým smyslem poznali, že mě ta příroda vážně nějak zajímá a nabídli mi překvapení. O pár kroků dál, hnedle u cesty, mi představili arona plamatého. Právě kvetl. No nemyslete si, to není jako když přijdete k záhonu rozkvetlých pivoněk. Ta květinka je celá zelená, jako všechno okolo, a vysoká je tak na dvě dlaně … když nemáte moc velké ruce. Ty kytky tam byly celé dvě. Jedna už rozbalila svou krásu skoro naplno, ta druhá k tomu měla nakročeno. Šel jsem tamtudy snad stokrát, ale viděl je poprvé. Člověk se kolem sebe prostě pořád neumí dívat. No nic. Později jsem se na informační tabuli dočetl, že arona tu dřív bývávalo habaděj a lidi si jeho hlízy mleli na mouku a nastavovali tu poctivou. A teď jsou tam dva. Ono je prý sice opodál ještě pár dalších, ale ty už jsem nenašel. Tak takhle to tady máme s tím bohatstvím přírody.
