Profesor Vladimír Beneš je neurochirurg a entomolog. Jelikož můj mozek zatím hlásí jenom dílčí problémy, se kterými jsem se naučil žít, a lékařům se snažím vyhýbat, vedla cesta k tomuto rozhovoru přes entomologii, speciálně přes Jana Schneidera, který se na tomhle webu stará o houbovou rubriku, ale jeho původní specializace jsou broučci. Řekl, že by to asi šlo…
Sešli jsme se v jedné pražské restauraci, představili se a z pana profesor se stal z ničeho nic Vláďa, z čehož jsem se do konce povídání nevzpamatoval.
I když na brouky #kdekoli a cestování #kamkoli nakonec došlo, začali jsme medicínou a je dobré si připomenout to, na co pan profesor upozorňuje často a na co stejně pořád tak trochu zapomínáme.
Medicína není těžká. Medicína je zdravý selský rozum. Když máš v hlavě nádor, třeba dva centimetry velký, což není moc, ale nic nedělá a neškodí a nijak tě neomezuje, co uděláš?
Udělám to, co v autě, když tam třeba něco chrastí, dám nahlas rádio a pojedu dál…
No. A já udělám přesně to samé. Řeknu pacientovi, ať přijde za půl roku.
Protože nádory jsou různé. Každý je individualita a může se chovat jinak.
Do rozhovoru vstupuje Honza: A to se může stát, že nádor třeba neroste?
No jistě, nádorů je mnoho druhů, jeden typ neroste ve čtyřiceti procentech případů, pět procent se jich dokonce zmenšuje …
Pro tebe, jako pro pacienta, je pak docela důležité nedostat se do ruky někomu, kdo nemá zkušenost s dostatečným množstvím pacientů, ale chce operovat.
Dá se s tím něco dělat?
Ano, vzdělávat.
Doktory?
Ne. Pacienty. Populaci.
Člověk by měl být odpovědný sám za sebe, rozmyslet se a rozhodnout, protože někdy se opravdu vyplatí chvíli počkat nebo popojet pár kilometrů a nechat se vyšetřit a případně si to nechat udělat někde, kde je to bezpečnější. Říká se tomu volume dependent outcame.
Výsledek záleží na objemu.
Ano. Platí to všude. Když má naše fakulta pět tisíc zákroků při odstraňování nádoru prsu, mají lepší výsledky než tam, kde se těch zákroků udělá jen pár. Protože tam to není tak zažité a rutinní.
Přibývá nádorů?
Ne. To množství je pořád víceméně stejné, úrazů naopak spíš ubývá a ten pocit, že přibývají, to je trochu věc médií. Večerní krvavé zprávy na Nově, nebo skoro kdekoli v novinách, jsou prostě atraktivnější. Dobrá zpráva, žádná zpráva. Léta se píše, že úrazů přibývá, nebo že přibývá cévních mozkových příhod, ale není to pravda.
Vždyť si to vem‘, auťáky jsou mnohem bezpečnější. Před dvaceti lety neměl na lyžích helmu skoro nikdo, nebo na kole… Na kole jede dneska bez helmy jenom blbec.
Helma sice třeba zranění nezabrání, ale každopádně snižuje jeho riziko.
A zase Honza: V nějakým rozhovoru s tebou jsem četl něco o tom, že je nebezpečný třeba hlavičkování ve fotbale.
To je zajímavé. S tím přišel jeden náš americký medik, že by děti neměly do dvanácti hlavičkovat, protože každý otřes zanechává nějaké následky a vede k jednomu speciálnímu druhu demence.
Tak jsem si to nastudoval a ono na tom opravdu něco je, logicky.
My máme obecně takovou představu, že otřes mozku je nevinná záležitost, ale ta představa je chybná. Každá hlavička vede, sice třeba k lehkému, ale difuznímu axonálnímu poranění. A na té škále je na jednom konci otřes mozku a na druhém konci smrt.
S tímhle předpokladem léta pracují i v NHL, kde je jasně dané, že doba rekonvalescence hráčů po úrazu způsobeném otřesem je jasně vztažena k amnézii. Nepamatuješ si 10 minut kolem úrazu, 10 zápasů nehraješ. Něco takového…
Ještě bych se vrátil k tomu, co v rozhovorech často zmiňuješ a to, že operace musí být vlastně nudná záležitost… Jako laik si to asi neumím tak docela představit.
To je řemeslo. Ve svém koncovém provedení je chirurgie řemeslo, absolutně rozhodující je uvažování před operací, jak, kdy, kde, co, proč, kudy… Vlastní výkon, to je prostě řemeslo. Velmi precizní, vyvrcholení těch úvah před operací.
Ale stejně se může stát, že nastane nějaká nepředvídatelná okolnost. A tam potom, si myslím, že musíš fungovat jako svého druhu pozitivní psychopat, o kterých mluví doktor Honzák. Člověk bez nervů.
Nevím, co říká doktor Honzák a těžko říct, o kom říká, že je psychopat, protože bychom si asi museli nejdřív definovat, kdo je normální. Ale když nastane při operaci situace, o které mluvíš, nastupuje zkušenost intuice, což je však zase jen koncentrovaná zkušenost.
Operace se může a musí promýšlet. Nejdéle jsem se rozmýšlel skoro rok. Mladá holka, svalové stahy horní končetiny, dokonce ji proto ve Vysokém operovali, nádor v hloubi mozku, nepřístupný.
Je to tak, že centrální nervový systém … mozek, mícha, optický nerv, čichový nerv atakdále neregeneruje. Co je jednou poškozeno, je poškozeno navždycky. Největší problém spočívá v tom, dostat se na místo, kde potřebuješ zasáhnout tak, abys nepoškodil okolní funkční struktury.
A to byl i tenhle případ. Nakonec jsem se poptal několika zahraničních kamarádů a použil návrh řešení jednoho tureckého kolegy. Fungovalo to.
Pacientka je v pořádku, pracuje a na kontroly chodí.
Může člověk něco dělat pro to, aby se ti nedostal na stůl, ale mohl si s tebou jenom takhle povídat?
Neměl bych to říkat, ale nejlepší a nejlacinější je prevence. Neměl bych to říkat proto, že bych přišel o práci, ale je to tak. Obecně operujeme víc cévních případů, než nádorů, a těch je pořád víceméně stejně, nárůst všech nemocí je v tom, že se dožíváme vyššího věku, tím mají nemoci více času rozvinout se.
U cévních příhod je rizikovějším faktorem vysoký tlak, hypertenze.
Říkají, že i kouření, ale tomu já moc nevěřím. Na druhou stranu se totiž říká, že kouření tabáku brzdí Alzheimerovskou demenci a kouření trávy arteriosklerotickou demenci.
Co tam máš dál?
Dál cestování. Jak často se dostaneš do světa?
Desetkrát, dvanáctkrát do roka.
To ale nejsou výpravy na brouky.
Ne, to stihnu tak jednou, někdy dvakrát do roka. Jinak ale samozřejmě, když je čas a příležitost, vyrazím na brouky i jindy. Kdekoli.
Hlavně, já některé kongresy a kurzy vymýšlím, takže se občas na den dva s brouky automaticky počítá.
Jsi specialista? Sbíráš jenom něco? Nebo všechno?
Specializoval jsem se na střevlíky, ale teď už sbírám všechno. I hovňouse.
Do rozhovoru opět zasahuje Honza, expert na hrobaříky a chrobáky: Jo, konkuruje mi.
A přidává hodně speciální dotaz: Hrabeš se v hovnech holejma rukama?
No…
Tak jo, nebo ne?
Tak jasně, když jedeš v Africe a nejdeš krásné sloní hovno, tak dupneš na brzdu a sbíráš…
A zdechliny?
S tím jsem měl trochu problém, ale i na těch už jsem sbíral. Když je ta zdechlina nafouknutá, nemám dobrý pocit, když ji otáčím.
Do rozhovoru opět vstupuje Honza a vypráví historku o tom, jak mu hovno zachránilo v Číně život, protože zatímco sbíral chrobáky, sesula se na stezce před ním lavina bahna, která strhla všechno, co ji stálo v cestě.
A následují historky obou dvou pánů o tom, kdo, co a kde sbíral. Bohužel na tuhle část rozhovoru jsem nedostal autorizaci. Jednak proto, že není úplně přesně jasné, kdo je přesně hrdinou historky (Já jsem myslel, že se to stalo tobě! … Ne, to se stalo panu xy! … Protože se to stalo jemu, nepřestanu to přeci vyprávět o tobě, musíš uznat, že takhle je to zábavnější!) a taky proto, že nevím, jak to napsat, protože některé věci se dají asi jenom vyprávět a dohrávat nejrůznějšími pohyby.
K téhle části rozhovoru bych dodal jenom tohle: jestli vás to opravdu zajímá (ano, jsou to pozoruhodné příběhy, někdy, pravda, trochu černé), staňte se entomologem. Entomologů ubývá, stejně jako některých druhů hmyzu. A jejich vědecké zkoumání je tak neodolatelně zábavné.
Z druhé, vážnější strany pan profesor podotýká:
Ono to vypadá, že čeští entomologové jsou jako lux a sbírají všechno, ale málokdo si uvědomuje, že tyhle sběry jsou strašně důležité pro další výzkum. Když někam přijdou sbírat entomologové, seberou sotva pár exemplářů, rozhodně neuškodí populacím hmyzu, které na místě jsou. Když ale někde povolí těžařům, nebo nějakým developerům stavět, nebo naopak kácet, ta populace prostě zmizí. A už se třeba nikdy nikde neobjeví. Nás však všemožní „ochránci“ pronásledují, ale třeba na Exxon nemohou.
Vím, že u hmyzu není tak úplně vzácné najít a popsat nový druh. Kolik druhů se jmenuje po tobě?
Pár jich už bude, ale teď mám největší radost, že se dva broučci jmenují po vnučkách: eliskae a zuzanae.
A potom je jeden moc krásneý brouk, Chrysina benesi. To je takový zlatý brouk, kterého jsem chytal v Mexiku, radost pohledět.
To jsou brouci. A co třeba jídlo? Je to taky téma pro cestovatele?
No jasně. Výborně se jí v Asii. Vietnamu, Jižní Korei…
Honza: V Číně jsou takový špeluňky, kam by ses asi normálně bál vůbec vlézt, ale vaří tam skvěle. Mezi tím sedí ti Číňani a pijou ty svý kořalky a plivou kolem sebe… Nádhera.
V Číně se jí dobře, většinou musíš rovnou do kuchyně a tam si vybrat co vlastně chceš, protože se tam nedomluvíš. Sním skoro všechno, ale když tam jsou sečuanské papričky, tak to zapojím svoji čínštinu: mejo. To znamená, že tohle ne. A tam někde taky s čínštinou končím.
A v Tibetu to taky není úplně to pravý, ty chlupatý krávy, jaci, nejsou moc dobrý.
Je zvláštní, že něco musíš jíst nebo pít právě někde tam, kam to patří. Jsi třeba v Řecku, piješ ouzo, tak si koupíš flašku domů a pak se jí vůbec nedotkneš.
Co si člověk bere na cesty?
Tohle pánové vyhodnotili společně.
Na cestování mám seznam, když jedu na brouky, mám tam napsáno: tričko, kraťasy, kalhoty, čepice. Minimum věcí, abys to nemusel tahat po kopcích. Když totiž do báglu přibyde výbava na lovení, tak má 21-22 kilo. A tahej to po kopcích.
A na brouky je potřeba něco speciálního?
Toho je spousta, ale hlavně musíš na místě nakoupit návnady do pastí. Třeba chobotnice. Ta když shnije, tak se po ní brouci můžou utlouct…
A je něco, co nesmí v baťohu chybět nikdy?
Ano. Prášky proti sračce.
