Hrad Šumburk (Schönburg)

Každý, kdo někdy projížděl trasu Chomutov – Karlovy Vary, musí tuhle siluetu poznat. U Klášterce nad Ohří nezaměnitelný kopec, korunovaný trčící zřícenou, viditelný ze silnice, z vlaku, od řeky. Doprovázející každého, kdo se tu vyskytne.

Mně se tenhle motiv vrýval do oční sítnice roky. I proto se mi o něm nepíše snadno, protože všechno je jednou naposledy. Dlouhou dobu mi signalizoval, že cesta od nás z výběžku směr západ bude za chvíli končit, a najednou už není kam jezdit. Byl jsem nahoře jako středoškolák, pak na něj jen desetiletí koukal zdola. A když jsem začal cítit, jak to dopadne, musel jsem po letech znovu nahoru. Opakovaně… V roce 2014 jsem využil cesty na oslavy 90 let prvního českého gymnázia v Karlových Varech, a když jsem spolužákovi líčil, jak jsem si cestou dal šňůru hradů podél Ohře, zamyšleně se na mne podíval a prohlásil „No vidíš… já tam nebyl už 20 let…“ Právě proto. A pro jistotu po dvou letech repete.

Ono těch hradů kolem řeky je víc, ale Šumburk (nebo též Šumná) má to privilegium, že je vidět. Ty ostatní jsou ve skrytu a neční do okolí tak nápadně. Samozřejmě nejsem první, kdo jim věnuje pozornost. O téhle celé zříceninové šňůře kolem Ohře psal Rosťa Křivánek v jedné z prvních Bran, a sólo Šumburk najde i v té zatím poslední, osmé (která je krajem tak velmi a dlouho propagovaná a dodnes není v žádném Infocentru k sehnání).

Na vrchol (541 m n. m.) se lze dostat různými způsoby z různých stran. Značená cesta (turistická červená) je podél Ohře z Klášterce nad Ohří (přes Lázně Evženie) do Černýše, z ní vede na hrad žlutá odbočka. Z opačné strany lze ze silnice odbočit na vedlejší na Kláštereckou Jeseň, nechat auto u začátku ovocných sadů a přes úžasnou ruinu tvrze se pod kopcem napojit na již zmíněnou žlutou. Stoupání z téhle strany není nijak hrozné, a za prohlídku docela rozsáhlého areálu a za výhledy do okolí to určitě stojí. Už třeba jen proto, že objevíte na dohled další hrad, o němž mnozí nemají tušení, protože z roviny ho objeví jen oči, které o něm vědí – Egerberk neboli Lestkov.

Roku 2014 jsem infotabuli nezaznamenal, v roce 2016 už z ní bylo možno základní info čerpat. Nejdůležitější v takových případech je asi půdorys nebo rekonstrukce, aby si člověk udělal představu a měl následně trochu představu, kudy vlastně šlape. Není problém poznat bránu, mostek vede přes příkop – ale laicky odhadovat, k čemu sloužila která stavba, to už tak jednoduché není. A že toho tady k vidění je… A bude pořád, když to ty stovky let vydrželo – i když já se sem už kdy těžko dostanu.

Historie snad nekončí, třeba Kudy z nudy (už poněkud neaktuálně) tvrdí:

Hrad Šumburk se v roce 2018 dočká nutných oprav, zejména havarijních míst nádvorní stěny jižní budovy. Práce začnou v květnu, dokončeny by měly být v roce 2019.

Chystá se také propojení města a podhradí novou cyklostezkou, která povede přes sady, které se teď musejí obcházet. Cesta se tak zjednoduší a bude i vhodnější pro kola a kočárky. Nová stezka povede od kláštereckého lázeňského domu Evženie k bývalému statku Šumná pod hradem. Hotová už je projektová dokumentace, termín realizace ale zatím ještě známý není.

Historický exkurz pomocí netu a knih:

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri Praha, 1998

Tomáš Durdík: OKO – České hrady, Albatros, 1984

Jaroslav Kocourek: Český atlas – Západní Čechy, obrazový vlastivědný průvodce, freytag & berndt Praha, 2003

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Severní Čechy, Svoboda Praha, 1984

Dne 26. října 1431 si bratranci Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rozsáhlé panství hradu Perštejn. Vilém získal Klášterec nad Ohří, Nezabylice, Mikulovice, Rájov, Kamenné, Kunov, Ciboušov, Tušimice, Kláštereckou Jeseň, Horní a Dolní Halži, části Domašína, Prunéřova a Loučné a 500 kop grošů. Na svém novém panství brzy založil hrad, jehož stavbu dokončil pravděpodobně roku 1435, protože od té doby se psal s přídomkem „seděním na Novém Šumburku“. Hrad byl nazván podle původního rodového sídla v dnešním Německu (původně nesl jméno Nüenschonnburg – Nový Šumburk) a výběr stanoviště na vysokém osamoceném kopci byl typický pro první období po šoku, který způsobil majitelům hradů rozvoj dělostřelectva za husitských válek.

Se svými sousedy (i bratrem Alešem) vedl Vilém mnoho sporů. Přel se se saskými knížaty a Bedřichem ze Šumburku o své zboží v Hoyerswerdě v Dolní Lužici, spor vedl i s měšťany z Mostu. Největší spor vedl s Vendem z Illburka, pánem na nedalekém Haunštejně. V roce 1443 se lstí zmocnil jeho druhého hradu Egerberka, samotného Venda zajal a uvěznil ve věži, kde ho umučil hladem k smrti. Hrad Egerberk vzápětí prodal Jakoubkovi z Vřesovic. Už o dva roky dříve však rozprodal část svého majetku (platy z Prunéřova, Ciboušova, Mikulovic a Přísečnice) pánům z Rýzmburka a Hasištejnským z Lobkovic. V roce 1449 prodal Klášterec nad Ohří včetně hradu Šumburka Vilémovi z Illburka.

Vilém z Illburka však panství vlastnil pouhé čtyři roky a pro dluhy je musel přenechat Ondřeji Kaufunkovi z Kaufunu a bratrům Oplovi, Bozovi a Bernartovi z Fictumu. Když Opl zemřel, stali se majiteli hradu bratři Jiří, Purkart, Kryštof a Felix z Fictumu. Bratři nechali opravit zchátralý, nevyhovující a nepohodlný hrad, rozšířili panství o Petlery a část Miřetic, ale zároveň prodali Spindelbach, Dolinu a Rusovou. V roce 1486 hrad zůstal Felixovi z Fictumu jako jedinému majiteli, ale po jeho smrti drželi hrad ve společném vlastnictví bratři Jiří, Hanuš, Volf a Opl z Fictumu. Roku 1512 král Vladislav Jagellonský na Oplovu žádost propustil panství do dědičného držení vlastnictví rodu. O dva roky později si bratři panství rozdělili, ale hrad jim zůstal ve společném majetku. Opl na Šumburku zřídil penězokazeckou dílnu. Před jejím prozrazením sice převedl svůj majetek na bratry, ale když utekl ze země, král jeho podíl přesto zabavil.

Roku 1543 koupili dva díly Šumburka bratři Hanuš, Arnošt, Jiří, Hugo a Volf ze Šumburka na Glouchově a Waldenburku, kteří byli potomky zakladatele hradu. Hrad částečně vyhořel někdy před rokem 1559, kdy Šumburkové prodali svůj podíl Petrovi Boryňovi ze Lhoty na Nezabylicích, ale toho o rok později zastřelili lupiči. Poručníkem Petrových nezletilých dcer Markéty a Benigny se stal jeho bratr Zdislav ze Lhoty, který sice sídlil na hradě, ale Markéta později se svými manžely Václavem Gryspekem a po něm Vilémem Huvarem z Lobenštejna bydlela v panském domě u poplužního dvora v Šumné. Hrad nebyl nadále udržován a v průběhu sedmnáctého století se změnil ve zříceninu. Od Markéty podíl odkoupil Kryštof Fictum, který bydlel na své tvrzi v Klášterci nad Ohří. Šumburkové bydleli na výše uvedených rodových sídlech, a poslední spolumajitelé – Boryňové, Gryspekové a Huvarové – sídlili na dolním poplužním dvoře. Hrad proto rychle chátral a zkázu dokončil velký požár ve druhé polovině 16. století. Památkově je areál chráněn od 3. 5. 1958.

Půdorys prvé fáze hradu tvořil zhruba protáhlý lichoběžník. Na nejvyšším místě kopce mu dominovala velká hranolová obytná věž o půdorysu 12,5 × 12,7 metru a síle zdi 1,7 metru, na níž navazovaly obvodové hradby zpevněné třemi čtverhrannými, většinou dovnitř otevřenými baštami. Značná pozornost byla věnována zajištění (v druhé stavební fázi v pořadí třetí) vstupní brány. Hradba se směrem od ní nálevkovitě rozšiřovala na obě strany, takže bylo možno křížově postřelovat prostor před vstupem. Brána sama byla vybavena stěžejkovým padacím mostem (dodnes jsou patrné ve zdi nad branou úzké dlouhé štěrbiny). Vlevo od ní se zachovaly zbytky strážného domu s oknem a dveřmi do průjezdu, kterým bylo vidět na příkop a na most. Jedinou zděnou obytnou stavbou byl zřejmě donjon. Spodní dvě podlaží rozdělovaly příčky na tři úzké, valeně zaklenuté temné komory. Vstupovalo se do nich pravděpodobně otvorem v klenbě. Obytné místnosti obsahovala až další dvě vyšší plochostropá patra. Donjon byl přístupný zvenčí dvěma portály v prvním patře na protilehlých koncích střední chodby, které vedly bezpochyby přímo na ochozy přilehlých hradebních zdí.

Ve druhé fázi byla zřejmě zajištěna ochrana přístupové cesty výstavbou hradeb s předsunutými dvěma kulisovými branami. První z nich stála na třech pilířích propojených oblouky, z nichž se zachoval pouze jeden. Brána byla umístěn ve vnější hradbě od strmého jihozápadního boku nahoru ke hradu. Za branou stála čtverhranná obranná věž. Za druhou branou závěr cesty vedl po umělé rampě k mostu přes příkop, který odděloval předhradí od vlastního hradu. Z těchto bran a souvisejících hradeb (boční vedla podél cesty) se dochovaly jen základy.

Pozornost byla především ale věnována obytné složce hradu. K obytné věži se připojily tři přístavky, které zdvojnásobily její obytnou plochu. Pozoruhodnější části z nich se zachovaly jen na západní a severní straně. Západní přístavek, postavený k čelu starší věže do příkopu sloužil asi především obraně, jak je vidět z toho, že se navenek obrací kromě cihelných prevetů na kamenných konzolách jen střílnami. Přístavek na severní straně byl naproti tomu budovou obytnou, která nesla nároží, vyzděném z tesaných kvádrů, točité schodiště; byla to tedy stavba značně vysoká.

Ve východním koutě nádvoří (vpravo od brány) vznikl nový trojprostorový, zřejmě patrový výstavný palác (Nový dům). Nádvorní zeď paláce je široká 80 centimetrů a probíhá rovnoběžně s hradbou ve vzdálenosti 5,4 metru. Dole bývala pekárna a kovárna, světnice byly zřejmě jen v patře. Uprostřed vnějšího hlavního průčelí je výstupek se zbytky kaple, velké gotické okno a výklenek (sanktuář). Kaple byla vystavěna z cihel do vnější zdi Nového domu až v 16. století. V nádvorní stěně Nového domu se dochovaly pozůstatky (vodorovný, svislé i šikmo vedené kanály ve zdivu pro vedení teplého vzduchu) komplikovanějšího teplovzdušného vytápění, které bylo v další stavební fázi zrušeno. Protilehlou stranu nádvoří zaujala dlouhá hospodářská budova s konírnami a sýpkami. Pod tímto stavením byly sklepy, z nichž jeden, přístupný po kamenných schůdkách, se dochoval. Mezi Novým domem a protější hospodářskou budovou jsou zbytky jakési studny nebo nádrže na vodu.

Hrad na vysokém osamoceném kopci nebylo možno ohrozit střelbou z okolí. Donjon sice vychází z vývoje tvrzí předhusitské éry, ale v opevnění se již odrážejí snahy o nalezení účinné dělostřelecké ochrany. S rozpačitým řešením obdélných bašt staršího období kontrastuje promyšlená podoba vstupní brány. Větší pozornost byla při stavbě věnována otázkám obrany, než bydlení – ve zklidněných poměrech tyto nedostatky napravila druhá stavební fáze.

Téměř žádná pozornost zatím nebyla věnována předsunutému opevnění na západní skále nad přístupovou cestou. Jeho existence asi nebyla dlouhá. Jeho trojúhelníkový, téměř bastionový tvar, je doplněn spojovací linií vedenou nad přístupovou cestou až k hradbě spojující val nad donjonem s první bránou. Stavebním materiálem západní části bylo asi dřevo, které bylo doplněno patrně jenom částečně zídkou tvořenou lomovým kamenem kladeným na sucho nebo na jíl. Nad cestou zřejmě až k první bráně mohlo jít o dřevěnou palisádu.