Možná je nejznámější lázeňský trojúhelník, ale léčivých pramenů a u nich vzniklých lázní je u nás dost a dost. Někdy i na vcelku nečekaných místech – třeba na úbočí Jizerských hor se krčí nevelké Lázně Libverda.
Nedaleko Liberce, ještě blíž k Frýdlantu, kousíček od Hejnic, pod Smrkem. Velikostí tohle místo nevyniká (něco přes 4 stovky obyvatel), ale je tu klid, pohoda, skvělá příroda na dosah, spousta možností k courání blízkému i dalekému.
Lázně to poslední roky nemají úplně jednoduché. Dávno přišly o „snadné“ živobytí, zajišťované zdravotnictvím, musí se otáčet a spoléhat nejen na uznané nemocné, ale hodně na ty, kteří si chtějí nějak pomoci sami, nebo si prostě jen odpočinout. Takže různé balíčky, výhodné nabídky, romantika, pobyty pro seniory… Samozřejmě daleko snadněji tam, kde se opravdu i léčí a kde to stojí za to.
Je jen na vás, jestli sem zajedete jen tak, podívat se po okolí a prosmýčit pár tras, nebo dorazíte zarelaxovat, na chvíli, nebo i na delší dobu. Ubytovat se je kde (a je docela slušný výběr), jídlem vás tu budou rozmazlovat, procházet se můžete po parku v blízkosti kolonády, vyrazit lze na místní blízké vyhlídky nebo na ty skalní – Hejnické. Zábavný areál pro děti i cvičící stroje pro každého (léčí se tu krom jiného pohybové ústrojí). Infocentrum ve městě takové standardní, jen bych býval čekal podstatně širší nabídku materiálů o místě samém. Je to hezké, mít možnost koupit výpravnou publikaci starých fotografií Jizerských hor nebo tipy na tůry po hřebenech, ale daleko víc by mne zajímalo, co která budova. Proč některá honosná stavení, vypadající zajímavěji než jiná, stále fungující, jsou uzavřená a zvolna chátrají. Něco podrobnějšího z historie, ne jen všude opakované letem světem. A hlavně – HLAVNĚ – vysvětlení, jak je to tu vlastně s těmi prameny (pramenem?).
Všude se zmiňuje, že libverdskou kyselku užíval saský August I. i Albrecht z Valdštejna, a že za Clam-Gallasů došlo k objevu dalších pramenů, pojmenovaných po členech šlechtické rodiny. K původnímu prameni Christiansbrunn (Kristiánův) přibyl Ocelový (dnes Mariin), Vilémův (podle jiných zdrojů Vilemínin), Eduardův, Josefínin, Kristiánův a Bierborn. V jiných seznamech navíc figuruje ještě pramen Hubertův. Podle některých zdrojů byl původní pramen zasypán. Nové prameny se prý nacházejí v okolí lázeňské kolonády. Trochu zmatek. Pro mne zhýčkaného tím, že lázně mívají dostupnou mapku se všemi vyznačenými prameny, pokud možno i s jejich dostupností, složením, teplotou a podobnými údaji, nepochopitelné. Jediné, na čem se všichni shodnou, že jde o přírodní minerální vodu hydrogenuhličitanového typu (někdo přihazuje ještě hořečnatého), vhodnou k léčbě onemocnění srdce, cév, krevního oběhu a pohybového aparátu. Voda je hypotonická se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité a užívá se jak k pitné kůře, tak ke koupelím.
Na kolonádě stojí několik altánků, ale pramen je tu jeden jediný, na konci jednoho křídla za dveřmi schovaný Kristiánův. Čerpaný z hloubky 109,8 m, o teplotě 11,4 a vytrysklý roku 1793. Na tabuli na stěně je i podrobný chemický rozbor. Chuťově to není žádný zázrak, ale ani není odporná jak třeba některé prameny ve Frantovkách. Docela z ní ale trnou zuby, jak je studená.
Třeba na Wiki se lze dočíst „Vývěry minerální vody jsou vázané na pramenní linie ve směru východ–západ v údolí Libverdského potoka. Souvisí s existencí tzv. libverdského poklesu, který je rovnoběžný se stykem jizerského granitu a svorových rul. Puklinami v žule stoupá oxid uhličitý a jím obohacená kyselka se akumuluje v křemenci, který tvoří jádro překocené svorové antiklinály. Vrty jímaná voda je prostá hydrouhličitanová hořečnato-vápenatá železnatá kyselka.“ – ale kde jsou tedy ony další prameny, pokud skutečně existují, to je prostě záhada.
A alespoň něco k historii – jak jsem již výše poznamenal, není toho mnoho, co by se dalo najít.
První zmínka o obci (Lybenwerde) pochází z urbáře frýdlantského panství z roku 1381, jejími tehdejšími obyvateli byli patrně pastýři. Doslovný překlad jména obce údajně znamená „milý ostrov uprostřed bažin“. Obec se stala známou zejména od 15. století, když se rozšířily pověsti o léčivosti zdejšího pramene. A to i díky tomu, že se jí osvěžovali poutníci, procházející z Lužice do mariánského poutního kostela v Hejnicích. Zvěst o „Boží vodě“ se dostala až na drážďanský dvůr saského kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal dovézt několik soudků této léčivé vody. O pár desetiletí později si ji nechal posílat také Albrecht z Valdštejna na svá vojenská tažení.
Samotné lázně však začaly vznikat až ve druhé polovině 18. století za správy Jana Kryštofa Clama, kdy zde vznikala první léčebná zařízení a kdy byl také (roku 1785) podroben chemickým zkouškám nejstarší pramen, již zmíněná Boží voda. V letech 1786, 1793, 1805 a 1818 byly podchycovány další prameny pojmenované po členech rodiny Clam-Gallasů, vznikly tak prameny Mariin, Vilemínin, Eduardův, Josefinin, Bierbon a Hubertův.
Za zakladatele lázní je považován Kristián Filip Clam-Gallas a jeho syn Kristián Kryštof Clam-Gallas. V době jejich panování byly postaveny mnohé lázeňské budovy a také empírový zámeček (dnes je v něm jídelna pro lázeňské hosty). Jak lázně získávaly na věhlasu, navštívil je 16. září 1779 sám císař Josef II. a v červnu a červenci 1807 ruská velkokněžna Anna Fjodorovna. V roce 1814 v lázních načerpal hudební skladatel Carl Maria von Weber inspiraci pro svou operu Čarostřelec. V letech 1840–1843 v lázních pobýval také jazykovědec Josef Jungmann a později mimo jiné spisovatel Franz Kafka, přírodovědec Alexander von Humboldt, Josef Vítězslav Šimák, Jan Masaryk či Václav Talich.
V areálu lázní se nachází řada památkových objektů – klasicistní a empírové pavilony z let 1783-1808, dvoukřídlová kolonáda z roku 1847, zámeček s Clam-Gallasovským erbem. Klasicistní budovu zámku postavil pravděpodobně kolem roku 1800 hrabě Kristián Filip Clam-Gallas podle návrhu A. Otta. Obdélná budova s mansardovou střechou sloužila především jako rodinné letní sídlo při návštěvách lázní.
