Sluníčko svítí a hřeje, les voní vláhou, ptáci zpívají… ideální představa každého houbaře. Ale když je teplota na bodu mrazu, okolo bílo a fučí, napadlo by někoho vyrazit s košíkem na houby?
Přesto to jde a vůbec nemusíme být neúspěšní. Existuje několik velmi dobrých hub, které rostou vesele v zimě a mohou obohatit jídelníček i v tomto ročním období. Jde jen o to, kam za nimi správně vyrazit a jak je jednoduše nalézt. Ačkoli hub rostoucích v zimním období je vícero, my zůstaneme u nejznámější trojice – penízovka sametonohá, hlíva ústřičná a boltcovitka ucho Jidášovo.
Penízovka sametonohá (Flammulina velutipes)
Tato vynikající jedlá houba roste v trsech na starých pařezech a kládách listnatých stromů. Má ráda vlhká místa okolo potoků. Klobouk má medově až oranžově zbarvený, za vlhka slizký či lepkavý. Její druhové jméno napovídá, že třeň (noha) je sametově chlupatý, u starších plodnic až černohnědý. Penízovka vydrží i silnější mrazy, po rozmrznutí roste vesele dál. Ideální je na penízovku vyrazit v době teplot okolo bodu mrazu a do lesa bez sněhové pokrývky, kdy její oranžové kloboučky lze spatřit i z větší vzdálenosti.
Z kulinářského hlediska je to všestranně použitelná houba s výbornou houbovou chutí. Můžeme jí přidat do polévky, vynikající je v omáčkách či pod masem.
Avšak pozor – nezkušení houbaři ji mohou zaměnit za jiné oranžové, trsnatě a na pařezech rostoucí druhy hub, které jsou mírně i silně jedovaté. A to hlavně na přelomu podzimu a zimy, kdy tyto druhy rostou současně s penízovkou. Jde o jedovatou třepenitku svazčitou, ale především o prudce jedovatou čepičatku jehličnanovou. Od obou druhů se však penízovka liší sametovým povrchem třeně.
Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus)
Je jednou z nejznámějších hub vůbec, hlavně proto, že se pěstuje ve velkém uměle a je dnes již všude k dostání. Lze ji však také najít v lese a většina houbařů tvrdí, že kupovaná hlíva té z přírody chuťově nesahá ani po bázi třeně (rozuměj po kotníky). Ani hlívě mrazy nevadí, roste na padlých kmenech nebo stojících torzech listnatých stromů, především buků a ořešáků. Plodnice obvykle vyrůstají v mohutných trsech a nálezce hlívy může posbírat i několik kilogramů této chutné houby. Hlíva roste po celé zimní období a často na stejných stromech či pařezech po několik let, někteří houbaři tak mají svoje „místa“, která nikomu neprozradí. Vychvalovat chuťové vlastnosti a kuchyňskou upotřebitelnost hlívy by bylo nošením dříví do lesa, tak jen doplním, že tato houba má navíc léčivé účinky a pozitivní vliv na naše zdraví. Hlívu ústřičnou prakticky nelze zaměnit s jinou houbou, podobný je pouze stejně rostoucí pařezník pozdní, který je také jedlý.
Boltcovitka ucho Jidášovo (Auricularia auricula-judae)
Říká se jí také boltcovitka bezová a to proto, že vyrůstá hlavně na starých bezových kmenech a větvích. Tvarem a velikostí poměrně věrně napodobuje lidský ušní boltec, takže i odtud pochází název. Jde o hojnou houbu, na kterou se můžeme za vlhkého počasí vypravit kamkoli, bezové keře jsou prakticky všude. Tato houba roste po celý rok a ani zima jí nevadí, potřebuje hlavně vláhu. V kuchyni se používá do směsí, polévek i salátů, dá se dobře sušit a před přípravou lehce oživit ponořením do vroucí vody. Znalci oceňují její želatinovou až chrupavčitou konzistenci. Zaměnit ji za jinou houbu takřka nelze.
Takže košík a nožík a šup do lesa! Pokud si vás někteří kolemjdoucí budou přeměřovat útrpným pohledem, obrňte se trpělivostí a buďte nad věcí, výsledek bude stát za to. V nejhorším případě si uděláte hezkou procházku a to je taky fajn.
Tyto tři druhy hub můžete vyrazit KDEKOLI V OKOLÍ. Mě se letos povedlo najít všechny najednou v jednom pražském lese.
Fotky autor, František Hanzl a Darek Mouša.
