Po čase jsem se opět dostal na Liberecko a mohl si tak vyšlápnout směrem na Jizerské hory.
Minule mi plány na procházky překazilo počasí, tentokrát to sice taky nevypadalo zrána růžově, ale ač zůstalo zataženo, nakonec nepršelo. Mohl jsem tedy zamířit do oblasti, kam se jako absolutní nesportovec moc často nedostanu. Všude samý ski areál, vyhrazená parkoviště, zákazy zastavení a i když na mapě to vypadá, že mezi jednotlivými městečky jsou dlouhé silniční úseky, při pojíždění sem a tam se jen střídaly cedule s koncem a začátkem obcí.
Konkrétně – zamířil jsem do Bedřichova, v domnění, že si své plány upřesním v místním Infocentru. Naproti bylo jedno jediné místo, kde se mi podařilo zastavit, aniž bych postřehl deset zákazů a závor. Jenže mi to bylo prd platné, protože Íčko je od konce března otevřeno jen ve všedních dnech. Sice je spousta propagačních materiálů umístěna ve volně přístupném zádveří, ale na mapku a TZ jsem civěl přes druhé, zamčené dveře.
Nakonec se mi zaparkovat podařilo až v Hraběticích a mohl jsem vyrazit podle původních plánů – nejprve jsem zamířil na volně přístupnou železnou rozhlednu Slovanka. Od Ski areálu Severák po velmi řídce značené zelené turistické značce kolem řady sjezdovek. O rozhledně více zde ->.
Výhled díky kouřmu nic moc, ale podaří se mi objevit v oparu můj další cíl. Zpět do Hrabětic to beru po červené a pak po silnici z Karlova. U kapličky – občerstvení, kde je obří placené parkoviště, se napojuji na zelenou a stoupám na Královku. O rozhledně více zde ->.
A nakonec mířím k nedaleké nedávno rekonstruované Prezidentské chatě. Nejen kvůli turistické známce, ale vyzkoušet i něco z kuchyně. Míjejí mě stále hustší davy cyklistů i pěších, uvnitř je pak dost nabito, i když už je víceméně doba poobědní. Moje volba padá na česnečku a jsem více než spokojen. Slečna, které platím, na dotaz odpovídá, že to u nich takhle teď vypadá hlavně o víkendech, ale v sezóně je cvrkot možná i větší. S plným a ohřátým žaludkem se vracím k autu a vydávám se na zpáteční cestu.
