Nedávno jsme vám radili, abyste zahodili igelitky v Drážďanech a místo nákupního šílenství se raději prošli / kochali / vzdělávali / někam podívali, ale ono to venkoncem platí pro jakékoli město. Už jste třeba byli v Liberci v Oblastní galerii? Možná někteří z vás ano, ale to mohlo být v době, kdy pod jménem Oblastní galerie v Liberci sídlila v Liebiegově paláci kousek od zámku. To už ale není pravda – od 1. března 2014 je tato instituce nově v bývalých městských lázních (hned naproti nyní zavřenému Severočeskému muzeu) a ačkoli to ještě ani její vlastní web nezachytil, jmenuje se Oblastní galerie Liberec. Prý kvůli cizincům, kteří nechápali skloňování. No, mimo jiné je mezi pěti největšími sbírkotvornými galeriemi České republiky.
Pravda, někteří Liberečáci brblají, že lázně měly zůstat lázněmi a galerii by to slušelo dál v Liebigově vile (tady byla od roku 1953) a zámku. Jenže pokud dobře hledám, ve vile je aktuálně nastěhovaný magistrát a se zámkem to zrovna růžově nevypadá.
Já se do ní dostal tak, že jsem si na sobotu naplánoval super procházkovou a rozhlednovou trasu v okolí Liberce, jenže jenže. Meteorologům předpověď tentokrát vyšla a já musel hledat náhradní program, pokud možno pod střechou. Na to je ale březen poměrně hloupý měsíc – památková sezóna ještě nezačala, zdejší muzeum je z důvodu rekonstrukce zavřené, tak jsem si v místním Infocentru (kousek od radnice) nechal poradit.
Budova bývalých lázní Františka Josefa I. je impozantní a svou hmotou zcela zastiňuje moderně podivný objekt po své pravé straně, což je, jak jsem pochopil, depozitář galerie. Zdobná fasáda neorenesanční budovy je sama výstavním exponátem a zaslouží si vlastní prohlídku.
Vstupuji dovnitř a jsem trochu zaskočen – zrovna jsem se totiž trefil do doby, kdy tu probíhá jakási konference, takže nejsem schopen se orientovat, kdo kam vlastně patří, kam mám jít a co dělat. Naštěstí jsem ochotně nasměrován k pokladně a dozvídám se, že díky té troše nepohodlí a znepřístupnění části objektu se dnes platí jen poloviční vstupné. Jen šatní skříňky jsou díky účastníkům přecpané, ale je tu i normální šatna.
Ač vybaven mapkou, mám tak trochu problémy se orientovat. Chodbičky a místnosti, ač vybaveny směrovými šipkami i personálem, se na první (i druhý) pohled zdají nepřehlednou spletí, v níž mám problémy určit, kudy už jsem šel a zda jsem něco nevynechal. Všechno tu okatě svítí novotou a člověk pomalu ještě cítí vůni zasychajících výmaleb. Po chvíli se ale chytám, nalézám svou pozici v plánku a procházím jednu expozici za druhou. O tom, že nebýt podnikatele Liebiega, asi by tahle sbírka neexistovala, se tu dozvíte dost, o historii jeho vily ve Frankfurtu i v Liberci také, ale jak jsem se snažil naznačit, aktuální osud té Liberecké (a důvod stěhování) se tu neprobírá.
Portrétní tvorba, zátiší, krajináři, trocha orientu, baroko, sakrální motivy, sbírka rytin, hyper ultra moderna, sbírka českého umění 19. a 20. století (od Trnky přes Štursu po Zrzavého), určitě si tu každý najde něco. Popsaný je každý exponát, některé mají dokonce poměrně rozsáhlé informační texty, takže kdo chce vědět víc, nebude zklamán.
A lidí tady brouzdá dost a dost, přičemž ne všichni vypadají na odpočívající účastníky probíhající konference. A malá perlička, která mile překvapila – na několika místech tu najdete rozestavěné dětské „gofky“ – brblající či znavené potomky do nich můžete naložit a vozit je sebou, kam je třeba.
