Už jednou v loňském roce jsem prezentoval snažení Destinačního fondu České Švýcarsko v oblasti turistického ruchu, nyní tu mám dalších pár poznatků a fotografií z odborné exkurze do Saského Švýcarska za poznáním, jak to funguje na druhé straně hranice. Plný autobus se tentokrát vydal do Hohnsteinu, městečka na okraji Národního parku Saské Švýcarsko, kterému vévodí hrad na pískovcovém skalisku. V jeho počátcích patřil rodu Berků z Dubé, takže je tu česká stopa. Dlouho sloužil jako vězení, v novodobé historii pak také jako turistická ubytovna nebo loutkové divadlo. V roce 1933 v něm byl koncentrační tábor, během války byl táborem zajateckým a po válce se stal opět turistickou ubytovnou. Za dob NDR se měla obnovit jeho vezeňská funkce pro politicky nespolehlivé osoby, ale k tomu již nestihlo dojít.
Dnes je objekt v soukromých rukách, je tu opět ubytovna, hotel, restaurace a také muzeum, které je ovšem pro podnikatele jen malým doplňkem výdělečných aktivit. Na expozici to ovšem poznat není, je vcelku srovnatelná s jakýmkoli obdobným objektem u nás. Pokud jsem dobře pochopil, v zimním období se tu neplatí, vstupné se vybírá pouze přes léto.
Podrobnosti o městečku, které má všehovšudy 800 obyvatel, nám přišel povědět vedoucí Výboru pro turistický ruch (či jak to správně česky napsat) a starosta. K Hohnsteinu patří dalších několik míst, přesto udaný počet cca 7 stálých a 20 sezónních pracovníků v oblasti turistiky poněkud překvapil. Překvapujících informací ale zaznělo mnohem víc. O „volné“ spolupráci obcí v oblasti turistického ruchu v Saském Švýcarsku, spolupráci s Národním parkem či soukromníky… Nejsem v téhle oblasti odborník, ale leckdy uvažuji, nakolik jsou tyhle zkušenosti přenosné a u nás aplikovatelné, přece jen jaksi nejsme Němci (sakra, vždyť oni mjaí hromosvody i na stromech na hradě!). A pravda také je, že ne každé město vlastní parkoviště na tak výhodném místě, jako je Bastei.
To ale nic nemění na tom, že hrad i městečko jsou příjemným výletním místem, které mne tak trochu svou architekturou a stylem přeneslo na Chebsko. Klasická německá hrázděná architektura, s přimhouřenýma očima hrad připomíná Loket. Součástí hradního areálu jsou prostory zahrady s vyhlídkovou plošinou – škoda, že nevyšlo počasí, výhled odtud musí být parádní.
Rychle ještě kolem radnice do Infocentra. Cestou k autobusu míjíme také zdejší opravené loutkové divadlo (jeden čas se tu místní živili výrobou loutek a k místním pamětihodnostem patří Hohnsteinský kašpárek), spolupracující s Dolní Poustevnou. Následuje přesun k vyhlídce Brand.
Opět můžeme jen litovat, že kouřmo se nechce a nechce vzdát, takže spíš jen mírně tušíme, jak nádherný rozhled ze skály 170 metrů vysoko nad údolím říčky Polenztal může být. Zklamání konejšíme ve zdejší restauraci. Jak už jsem psal na FB, pějme ódy na naše místní piva. Ač nejsem znalec a zlatavý mok konzumuji pouze z nouze, protože je většinou lacinější než limo, předložený Radeberger mě nepřesvědčil a nebyl jsem sám, komu dělalo potíže vidět na dno sklenice. Ovšem jídlo bez připomínek (když se nedíváte na ceny). Přesun po 870 schodech do údolí k autobusu je docela náročný, ale kdo zvedne alespoň na chvíli oči, má se čím kochat.
A pak už jen malá perlička na závěr – zastávka v Lohsdorfu, kde parta železničních nadšenců obnovuje v roce 1951 zrušenou úzkokolejku. Jedinou na území Národního parku a jedinou v Německu, na jejíž trati byly 2 tunely. V místech, kde nezbylo nic, se v roce 2006 podařilo položit prvních 45 metrů kolejí a vybudovat nádražní budovu (část unifikované stavby byla přenesena z jiného místa sem do Lohsdorfu). V současnosti je položeno kolem 250 metrů a cílem je alespoň 4,6 km z původních cca 12 km. Takže jsme se dozcvěděli něco málo o komplikovaném shánění razítek, povolení, vagonů, pražců, o cenách výhybek a přepravě parní lokomotivy na železniční slavnosti, pořádané jednou za dva roky (vlastní mají jen diesel). Prostě a jednoduše chvála bláznovství…
Tak si něco vyberte a vyražte se podívat.
