Sic jsem poslední dobou stále více zastáncem toho, že není třeba jezdit někam ven, pryč, daleko, protože tady u nás je toho tolik k vidění, že nemám šanci to všechno zvládnout, leč když byla šance, rád jsem jí využil. Vždyť Drážďany jsou vlastně skoro u nás, a máme to do nich blíž než do Prahy. Člověk sice netušil, do čeho jde, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, znáte to. V Drážďanech jsem sice už byl, ale to bylo ještě za dob analogových fotoaparátů a Frauenkirche se teprve opravoval. Takže mít možnost se pořádně porozhlédnout po dobu několika dní, s jištěním v zádech – kdo by to nebral.
Nabídka programu bohatá, ovšem když jsem viděl složení skupiny, začalo mi být jasné, že profíkům z médií a mladým fotodravcům se svými obrázky jaksi konkurovat nemohu. Tudíž jsem zkusil využít nabídky, že pokud má někdo o něco zájem, organizátoři zkusí a uvidí se. Protože už mám za sebou takřka všechny republikové ZOO (pár míst, která jsem nestihl, postupně přibylo), rozhodl jsem se zkusit tu drážďanskou a vznesl dotaz, zda by to šlo. A už od počátku jsme mohli díky tomu začít větřit, že na téhle straně hranice je to nějak jinak, než jsme zvyklí. Pokud tu někdo prohlásí „zkusíme to“, znamená to zhruba tolik, že do pár hodin je to realita. Po příjezdu na mne čekala tlustá obálka s prospekty, mapou a vstupenkou. To vše tři (opakuji, tři) dny po vznesení dotazu. A vlastně to tak bylo po dobu našeho pobytu se vším. Člověk se nestačil divit…
O procházkách městem, pulzujícím životem dlouho dlouho do noci, plném památek, na nichž nepoznáte, že jsou to vlastně novodobé kopie, o nejrůznějších turistických vychytávkách, muzeích a galeriích, o tom, že vám obsluha zprostředkuje třeba i exkurzi po hospodě, v níž jste na večeři, o tom bude řeč určitě ještě několikrát.
Teď třeba jen taková perlička. Sednete si v hospodě plné Němců, s německou obsluhou, od doprovodu si necháte poradit, že tu mají krajová piva a vykoktáte svou objednávku s pomocí prstu zapíchnutého do nápojového lístku. Číšník pochopí a prohlásí „Alles? Všechno?“ Na vaše udivené „Jo, díky“ kontruje „Nejni zač“ a za chvíli máte před sebou napěněnou sklenici. A fakt jsem přesvědčený, že jsme tam byli jediní Češi…
Takže nezbývá, než opakovat již minule řečené – fakt se vyplatí na co nejdelší chvíli zapomenout na nákupy a jít. Třeba jen tak, třeba do galerie, třeba do hospody. Postupně vám k tomu dáme pár konkrétních tipů.
