Na botách ještě písek z náplavky od Labe v Drážďanech třídím fotky, které jsem tam minulý víkend napráskal a nejsem sám.
Osm fotografů a jedna fotografka využilo nabídku našeho webu a webu spřáteleného: drážďany.info (respektive drážďanskou Agenturou pro internacionální komunikaci) a ještě také samozřejmě města Drážďany reprezentované firmou Dresden Marketing GmbH a vyrazili jsme do kulturního centra Saska.
Hned dopředu říkám, že kromě všeho ostatního klaplo na sto procent i počasí a tak, když jsme se v neděli loučili všichni (a vlastně skoro pro všechny to byla drážďanská premiéra) mluvili o tom, že to tedy musíme dát jistě ještě jednou, pak znovu a ještě a pořád.
Co je na tom městě tak lákavého?
Na jedné straně řeky obnovené historické jádro, které padlo na konci druhé války za oběť spojeneckému bombardování (opravdu nechci vědět kolik to stálo peněz, ani bombardování ani obnova), na druhé potom živá čtvrť Neustadt, která byla ještě na začátku devadesátých let vybydlená a kde dnes na několika čtverečních kilometrech žije neobyčejně kreativní společnost výtvarníků a muzikantů. Jestli jste byli někdy na Stodolní, tak si ji vynásobte tak třiadvacetkrát, přidejte k hospodám živé hudební kluby a galerie a zhruba to máte.
(Ostatně už dvakrát jsme tu navštívili letní festival BunteRepublikNeustadt).
O tom proč nás Drážďany tak nadchly jsme vedli nekonečné rozhovory a kromě toho jednoduchého vysvětlení, že v Německu je prostě bezesporu víc (mnohem víc) peněz, je to ale i aktivním přístupem místních k životu a také tím, že Drážďany jsou prostě minimálně posledních pětadvacet let budovány jako město pro lidi.
Poněkud cynicky lze říci, že když tedy nějaké město vybombardujete, je možné si ho postavit podle momentálních potřeb, ale ten cit a respekt k minulosti je cítit na každém kroku.
Práce radnice pro rozvoj města je dobře patrná a i když někteří místní hovoří o tom, že to taky nejsou žádní svatoušci, lze s úspěchem prohlásit, že jestli tady úředníci vybírají také desátky, jsou to skutečně pouze desátky a ne desítky až stovky procent ceny zakázky.
Požadavky drážďanských jsou slyšeny a paradoxně se mi to potvrdilo při návštěvách místních kebabů, které pochopitelně provozují Turci.
Zatímco v Čechách jsem na tuhle formu občerstvení už dávno rezignoval, protože to co naši Turci produkují se prostě často nedá jíst, tady jsem se několikrát vrátil pro nášup.
Celé mi to trochu připomnělo tvrzení některých nadnárodních řetězců, že východní Evropa má prostě „jiné chutě“ a normálně nás šidí, protože sežereme úplně všechno.
V této souvislosti jsem velice rád, že to mám do Německa, respektive do Drážďan tak blízko.
S tím souvisí třeba i kvalita uměleckých expozic a práce s historickými sbírkami (viz třeba Matematicko – fyzikální salon).
Na každém kroku narazíte na pověstnou německou akurátnost provzdušněnou ochotou pozvat ke spolupráci cizince, které projektům dodají potřebnou lehkost.
Když jsme v neděli odpoledne seděli na příjemném už březnovém sluníčko v jedné zahrádce za řekou, pili k tomu místní pivo NeustadtHell napadlo nás, že jsme našli zemi zaslíbenou.
Ochotní a příjemní lidé se slunili kolem, batolila se tu mrňata (porodnost v Neustadtu je prý velmi vysoká a atakuje přední příčky v celém Německu) a my si vybírali byt, ve kterém bychom chtěli bydlet.
Tenhle článek je první za série, která o našem výletu snad brzy vznikne a jestli chcete nějaký jasně formulovaný vzkaz, který jsme si přivezli pak je to tenhle: až pojedete do Drážďan protože jsou tam slevy na hadry (a že tedy právě teď opravdu jsou!), udělejte si na tuhle cestu o půl dne delší čas, igelitky nechte v autě a jděte se po tom městě projít.
Stojí to za to.
P.S. Možná si říkáte: takový pankáči a taková spokojenost, to je divný. Tak jo, byla jedna věc ze které jsme byli na prášky skoro všichni. Nedostupnost free WiFi pointů v každé hospodě, na kterou jsme všichni zvyklí a kterou jsme zhýčkaní z domova. Mohli jste nás tak zahlédnout cestou k hotelu, jak jsme nalepeni na výlohu podniku Starbucks – jak se snažíme ulovit alespoň nějakou konektivitu. Jasně, že jsme jim to potom ráno vrátili ve vypitých kafích. Přišlo nám to víc fér než platit v hotelu denní sazbu dvanáct éček.
