Míšeňské vodopády

Když projedete Lesné a začnete ve dvou pruzích stoupat do kopce, určitě jste zaznamenali, že po pravé ruce máte několik odboček do lesa. Hned na té první stojí za to zastavit. Jen pozor, pokud tu budete nechávat auto, abyste nepřekáželi. I v tomto na první pohled nepříznivém počasí probíhá těžba dřeva…

28.1.2014

Listujíce sborníkem Mandava 2009 kvůli historii Špičáku, narazil jsem na obsáhlý materiál o Míšeňské dolině od Miroslava Plekance, který je pokračováním stejnojmenné stati ze sborníku o rok staršího (Mandava 2008). Pokud máte možnost, materiál Zanikající montánní památky Lužických hor si určitě přečtěte.

Mě sem, do zmíněné doliny, ale přivádí zcela jiná záležitost, a tou je voda. Padající voda. V předchozích upoutávkách na vodopády jsem zmiňoval specializovaný server o těchto přírodních úkazech, a ten tu popisuje vodopády hned tři. Ovšem po předchozí zkušenosti mohu jen konstatovat – pokud nemáte k dispozici navigaci (kvalitní navigaci!), ani to nezkoušejte.Vody tu teče všude dost, ale trefit se jen tak nazdařbůh se mi zdá nemožné. I s tou navigací to nebyla procházka růžovým sadem.

13.3.2018

Ač jsem si tehdy sliboval, že se vrátím brzy, nějak se to natáhlo. Dlouhé 4 roky. S mnohem kvalitnější navigací, s jakýmys takýmys zkušenostmi, ale výsledek v podstatě stejně rozpačitý jako tehdy.

Takhle vypadala cesta do lesa 8. ledna 2014

A takhle o pár dní později, 28. ledna 2014

Za zmínku nejprve stojí artefakt, nacházející se vlevo od cesty kousek od hlavní silnice. Podle zdrojů na internetu jde o pískovcový Lichtenštejnský pomníček. Na jeho čelní stěně jsou vytesané iniciály F.J.L s letopočty 1858-1908, které připomínají půlstoletí vlády posledního ze zdejších Lichtensteinů – Johanna.

Lichtensteinský pomníček nedaleko hlavní silnice

Leden 2014:

Pak už stačí jen jít po cestě, dokud vás navigace nedonutí odbočit vlevo do lesa. Po chvíli motání první vodpoád nalezen. Na sluch nelze spoléhat, žádné šumění a zurčení, zpod ledu se až těsně na místě ozývá jen tlumené bublání. Podle dostupných fotek to vypadá, že v tomto případě je zima tím správným okamžikem, protože namísto drobného čůrku tady z převisu visí bohatá ledová zástěna. Web udává: „1,5 metru vysoký a stejně hluboký skalní převis vznikl díky železivcem zpevněné vrstvě v jemně zrnitých křemenných pískovcích. Pozoruhodný je půl metru vysoký stalagmit, který se v jeskyňce vytvořil z výronů oxihydroxidů železa.“ Slepý jsem, nevidím – ať koukám, jak koukám, žádný krápník za ledem nevidím.

Březen 2018:

Tenhle vodopád je jednoduché najít, nedá se minout a splést a vypadá přesně tak, jak je vidět na fotkách výše zmiňovaného webu o vodopádech.

Leden 2014:

Na místě, kde bych měl najít druhý vodopád, sice zmrzlou vodu nacházím, ale až doma zpětnou kontrolou fotek a popisu nabývám přesvědčení, že jsem musel stát někde úplně jinde. Třímetrový přepad a skaliska na fotkách ani náhodou, budu to muset zkusit v jiném ročním období znovu.

Březen 2018:

Tentokrát kráčím pro jistotu od cesty proti proudu podél toku, abych nedopadl jak před 4 lety. A stejně je to prd platné. Nacházím nádhernou kaskádu, která prostě není třímetrovým přepadem. Přitom mi navigace tvrdí, že stojím na příslušném místě… Takže zase někdy návrat a nové hledání.

Leden 2014:

Zato ten třetí nakonec nacházím. Sice s problémy, ale přece jen. Nevím sice, co je na něm sezónního, vypadá to, že voda tudy teče pořád. Dva stupně, každý zamrzlý samostatně, rozložení skal i stromů odpovídá fotkám. Ano, jsem na místě.

Březen 2018:

Kupodivu i tentokrát „drobný sezónní vodopádek“ najít problém není. Sice je na něm tolik ledu, že skály pod nejsou vidět, ale myslím, že jsem na stejném místě jako před 4 lety.

Leden 2014:

Pak už jen zbývá probrodit se krajinou zpět na cestu a začít plánovat, kdy se sem vrátit i kvůli pozůstatkům hornické činnosti. A taky přemýšlet, proč jsem neviděl žádnou jeskyni, která se ukazuje na mapy.cz

Březen 2018:

Když už tak courám lesem křížem krážem – ony stojí za podívání nejen ty hledané vodopády, takže průběžně cvakám jen tak.