Špičák u Varnsdorfu (Spitzberg)

Nedávno jsem byl tázán, jaký že rozhled je z varnsdorfského Špičáku.
Sice jsem kontroval tím, že tam o.p.s. České Švýcarsko ještě výlet nedělala, tak nevím, nicméně jsem se musel zastydět. Jsem místní už nějaký pátek, mám to pár kroků a doteď jsem tam nebyl. Nejvyšší čas na nápravu.

Pokud se chcete dostat ke zbytkům kdysi vyhlášené restaurace s rozhlednou, můžete se napojit na žlutou turistickou značku buď od Hrádku, nebo z druhé strany od Kočičáku. Má to ale paradoxně jednu nevýhodu – vyhnete se tím jediné dostupné informační ceduli, která je trochu nelogicky umístěna mimo jakékoli značení na konci ulice Hájenská. Odtud vede lesem slušná cesta, která vás ke žluté značce dovede. Tedy konkrétně k rozcestí, z něhož na vrchol Špičáku vede spoře značená odbočka.

Je to zvláštní pocit, stát na kdysi hojně navštěvovaném místě uprostřed opuštěných rozvalin sám a sám, v dáli houká Trilex a všude kolem zvoní ledem obtěžkané větve a jinak nic. Těžko při vzpomínce na historické fotografie uvěřit, že tady někdy něco takového opravdu stálo.

A ten výhled? Ze skalky v blízkosti ruiny je z jejího vršku vidět Varnsdorf, dál jsem kvůli oparu neviděl. Ostatní směry zakrývají stromy. Asi budu muset zpátky někdy v předjaří, v čistém vzduchu.

Něco málo o historii, k čemuž nejlépe poslouží již několikrát citovaná kniha Příběhy lužických rozhleden (strany 95 až 103) či v něm citovaný sborník Mandava z roku 2009 (velmi podrobná stať Osud pohostinských zařízení na varnsdorfském vrchu Špičák od Egberta Wünsche):

Na 544 metrů nad mořem vysokém znělcovém kopci vznikla první vyhlídka už v roce 1885. Dřevěnou plošinu zde zřídil Horský spolek (Nordböhmischer Gebirgsverein). Protože sem chodilo mnoho výletníků, varnsdorfský řezník Franz Kühnel si pronajal na 12 let vrchol od Lichtenštějnů a postavil tu restauraci. Stavitel Wilhelm Czech navrhl stavbu z režných cihel s hrázděním a krytou zasklenou terasou a nezapomněl ani na 14 metrů vysokou třípatrovou trámovou rozhlednu. Slavnostní otevření se uskutečnilo na svatodušní neděli 5. června 1898. Budova brzy zájmu nestačila, bylo nutné přistavovat (další dvě verandy) a modernizovat. A zřejmě moderní nasvícení acetylenovými lampami se stalo příčinou požáru v noci ze 27. na 28. listopadu 1905, při němž shořelo všechno až do základů.

Na jaře 1906 byla restaurace obnovena, stejný stavitel navrhl dvoupatrovou budovu obitou prkny ve švýcarském stylu. Otevřeno bylo opět na svatodušní neděli 10. června 1906. Rozhledna tentokrát chyběla, výhled byl pouze z oken v patře. V roce 1911 si hospodu od Kühnelů pronajal Peter Leskovar, ale dlouho si jí neužil – zřejmě opět účinkoval acetylen a 5. července 1915 všechno shořelo…

Velká válka zapříčinila delší odmlku, až v roce 1925 tu vznikla prkenná bouda s občerstvením, kterou strávily plameny v roce 1927. V roce 1930 tu postavil na původních základech výčep Krásnolipský pivovar, nazývaný Malá bouda. Stavbu realizoval varnsdorfský Wilhelm Mally a hostinskými tu byli Anna a Josef Grünwaldovi z Krásné Lípy.

Podnik přestal brzy stačit a tak varnsdorfský architekt Rudolf Dinnebier vyprojektoval pro Bertu Richterovou funkcionalistickou stavbu s mohutnou vyhlídkovou věží, v níž byly i hostinské pokoje. Elektřina, silnice, stupňovité parkoviště, pravidelné taneční večery… Otevřeno bylo den před Vánocemi 1933. Ránu čilému ruchu zasadila další válka, po ní hraniční pásmo a poslední požár v roce 1949. Od té doby už objekt jen chátrá a chátrá.