Vyšehradský hřbitov

Když se mi naskytla nečekaná příležitost přisednout do auta, mířícího na další odbornou akci, a vyrazit do matky měst, narychlo jsem se pokusil si stanovit program těch několika hodin. Původně jsem měl představu, že v rámci svých nahodilých a nečetných návštěv židovských hřbitovů by se hodilo zavítat na ten asi nejznámější, starý pražský. Jenže jsem si nějak neuvědomil, že mířím do hlavního města, kde se jaksi i z této záležitosti stal předmět tvrdého byznysu. Takže pokud na většině zatím navštívených míst jsem byl sám, dopátrával se jejich lokace obtížně a často se setkával s více či méně zanedbanými lokalitami, tady jsem se prodíral davem k informační ceduli, následně posbíral oční bulvy, vypadlé úžasem a zase šel. Dokud to bude takhle a nenajdu sponzora, asi tam hned tak fotit nebudu…

Jako útěchu jsem si vybral lokalitu zcela jinou, kterou znám už od školních lavic. Také hojně navštěvovanou, leč přístupnou zdarma. Pokud to tam čistě náhodou neznáte, pak nějak takhle:

Blízko nad řekou, v těsném sousedství kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, se nachází prostor, který by měl být znám každému, kdo se považuje za Čecha. Výjimečný hřbitov na ploše 0,81 ha, založený již někdy ve 13. století, unikl osudu mnohých jiných – v roce 1785 na něm zvláštním dekretem bylo povoleno pohřbívání v době, kdy hřbitovy kolem kostelů byly zakázány a rušeny. Díky tomu a místu, spojenému s naší nejstarší historií (i pověstmi), si ho vybrali naši post-obrozenci za místo „národního pohřebiště“ a na přelomu 80. a 90. let 19. století byl na hřbitově vystavěn Slavín, jehož jméno se někdy nesprávně využívá pro označení celého hřbitova.

Vypisovat tu všechny peripetie vzniku či osobnosti, podílející se na realizaci areálu, by asi bylo zbytečné – pokud sem vyrazíte, stavte se nejlépe v infocentru a vybavte se tu příslušnými brožurkami a hlavně plánkem. Pošetilé by totiž bylo chtít jmenovat ty, kteří jsou tu pohřbeni – stovky a stovky jmen… Myslím si o sobě, že si pamatuji leccos, ale málokterá z nich mi něco říkají. Pochopitelně je spousta nepřehlédnutelných, ale přínos a význam těch mnohých dalších se jaksi kamsi zcela vytratil. A když stanu právě u zmíněného Slavína, nemohu se ubránit rozporuplným pocitům – jak, proč, kým byli vybráni ti, kteří v něm jsou? A proč mnozí jiní ne? Těch jmen, tehdy asi nepřehlédnutelných, ale dnes nic neříkajících, je tu snad víc než těch, která splňují heslo v záhlaví pomníku „Ač zemřeli ještě mluví“. A zatímco z věží kapituly zní v celou hodinu melodie, utěšuji se nadějí, že stejně tak mnohá z jmen, která dnes hýbou „dějinami“ i naší žlučí, spolehlivě zmizí za nějakých pár let do písmenek na mramorových náhrobcích…

Takže malé obrazové pozvání, ať tam taky někdy zajdete:

A pokud vám nestačí fotky, můžete využít služeb virtuální návštěvy zde.