Díky cestování po některých univerzitních městech jsem se opakovaně dostal do Pardubic, našeho co do velikosti desátého největšího města.
A nějak nemůžu přijít na to, proč mě tohle město nechytlo, jestli to bylo hnusným počasím při červnové návštěvě, krátkým časem na pochůzku, nebo podivným pocitem, že jde o prazvláštní průnik dvou dob… To je asi ten nejsilnější dojem, který mi zůstal – nemohu si vzpomenout, že bych u nás kde jinde kráčel širokými bulváry, které stále ještě lemují monstrózní sklem a kovem se lesknoucí budovy „významných“ organizací, abych najednou prošel za obří křižovatkou bránou do zcela jiného města a času…
Přitom tu vlastně mají všechno, co je třeba – na zmíněné křižovatce pod Zelenou bránou obrovské Informační středisko, pečlivě udržované náměstí, plné zdobných domů a s rokokově přestavěným morovým sloupem s Immakulatou, ČEZ arénu, obří obchodní střediska, významné divadlo, kostely, zámek, v němž sídlí Východočeské muzeum, velký park s fungujícím letním kinem… A to jsem se ještě nedostal k místním mlýnům, pivovaru či filmově vděčnému krematoriu.
A už jen perličkou je fakt, že když dcera chtěla koupit známé jakýkoli pohled s motivem Velké Pardubické, prolezli jsme kdejaký obchod a nic. Zato perník, perník jsme potkávali leckde a v leckdy neuvěřitelném provedení. Inu, snad budu mít ještě někdy šanci na reparát a využiji nabídky muzea či městské naučné stezky. Teď prostě nic moc, nevím (snad jen prozatím), co bych doporučil k vidění.
