Národopisné muzeum Plzeňska – odborné oddělení Západočeského muzea v Plzni

Jak jinak bych se dostal na výlet, než opět jako spolucestující na další akci. Sice jsem tohle město míval dlouhá léta jen pár kilometrů daleko, ale Plzeň má výhodu, že ač nejde o na první pohled město nějak atraktivní a líbivé, je v něm toho dost a dost na objevování a návštěvy.

Takže i když jsem v Plzni býval mnohem a mnohem častěji, než ve svém aktuálním krajském městě, je tady pořád kam jít, popřípadě se slzou v oku zajít zavzpomínat. Já si nemohl odpustit po letech návštěvu Na Parkáně, hospody, která je „součástí“ pivovarského muzea, do které jsme na vojně chodili na ondráše. Dnes už ho tu sice nemají, tak jsem skončil u pivovarské gulášovky. A trochu jsem rozbil číšníka, když jsem mu sliboval, že hodlám zkrátit časový interval návštěv – naposledy jsem tu byl v roce 1986…

Poté jsem se vrátil zpět na náměstí, kde jsem si vyhlédl expozici Národopisného muzea Plzeňska. Jde o jednu z mnoha a mnoha, které lze ve městě navštívit. Dnes je součástí Západočeského muzea v Plzni a vstupuje se do ní nenápadnou chodbou přímo z náměstí. Rozkládá se v několika dnes vzájemně propojených domech přes dvě patra.

Vcelku tradičně jsem byl na prohlídce sám, nicméně ani mně, ani paní průvodkyni to nevadilo. A byla spousta času se leckde zastavit, fotit a pokecat. Z nádvoříčka kolem historických fotografií města přes akrádu do první expozice, věnované měšťanskému bydlení od gotiky po secesi. Cínové nádobí, nejrůznější předměty tehdejší denní potřeby, které by dnes člověk nedokázal ani správně vzít do ruky, nádherný a víceúčelový nábytek (oltář s relikviářem kombinovaný s psacím stolkem), sklo, porcelán, kamna po zámeckém vzoru s obsluhou z chodby, a mnoho dalšího.

Následuje sestup do přízemí, kde na chodbě trůní hasičská stříkačka, dřevěné!! proudnice a hlásná trouba. To nej je ale zachráněné kompletní vybavení jedné místní lékármy, porovnatelné s dobovou fotografií na pultě.

A závěrečný výstup do druhého patra, věnovaného venkovskému bydlení. Dvě selské světnice včetně černých kuchyní jsou doplněny několika kroji a místností, stylizovanou jako rok života – od nového roku po vánoční svátky (masopust, velikonoce, dožínky, vánoční zvyky, naproti tomu námluvy, svatba, porod, pohřeb).

Cestou zpět míjíme rakev, kterou prý je možno zahlédnout ve filmu Amadeus – a to je (kromě příležitostných výstav, na které mi nezbyl čas) vše, přátelé. Určitě to stojí za návštěvu, až někdy pojedete kolem.