Hrad Přimda (Pfraumberg)

Poměrně dlouho jsem byl západočechem a občas se do těch míst vracím, i když příležitostí tak nějak ubývá. Tudíž jsem si nedávno nemohl nechat ujít příležitost zavítat znovu na nejstarší známý kamenný hrad na našem území – vždyť jsem na Přimdě byl naposledy někdy v osmdesátých letech minulého století…

Ono toho z hradu po pravdě moc nezbylo, navíc byla zřícenina nad městečkem s cca patnácti sty obyvatel v nedávné historii dlouho nepřístupná. V roce 1989 tu totiž došlo k tragédii, kdy se část zdi sesula na tři kluky, z nichž jeden nepřežil… Ještě mám v paměti fotky na stěnu staženou kovovou traverzou a dlouhé čekání na rekonstrukci.

Uprostřed obce v blízkosti kostela malé náměstíčko s parkováním přímo před Infocentrem, poměrně slušně vybaveným. Ulovím hledanou turistickou známku a po chvíli musím dát pánovi z Íčka za pravdu – cesta ke hradu je snadná, už jen proto, že je na něj skoro pořád vidět. Pár kroků po náměstíčku, trochu do kopce alejí, kolem hotelu ke kapličce a dál po místní naučné stezce vzhůru. Naštěstí to není žádný velký krpál, za chvíli stojím nahoře.

Dnes už smutnou událost nic nepřipomíná. Je lepší soustředit pozornost na dochovaná okna, nejstarší dochovaný prévet v českých zemích nebo zbytky hradního krbu – ty ovšem uvidíte jen s průvodcem, protože věž je zamčená. Ovšem obejít hrad s průvodcem je výhra – místní kronikář vybaven rozsáhlými materiály sype jednu historku za druhou, dětem čte pohádky, dospělým ukazuje, co je vlastně původní a co dostavěno citlivě nebo méně citlivě. A přidá spoustu historických zajímavostí – od devastace okolí po založení místních skláren (vymýceny lesy široko daleko) po zánik historické podoby obce po vyprovokovaném spojeneckém náletu v dubnu 1945. Něco málo se lze dočíst na webu hradu (viz odkaz výše), ale v ústním podání to zní daleko zajímavěji…

Takhle nějak to na hradě vypadalo v roce cca 1985:

Historický exkurz pomocí netu a knih:

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri Praha, 1998

Tomáš Durdík: OKO – České hrady, Albatros, 1984

Jaroslav Kocourek: Český atlas – Západní Čechy, obrazový vlastivědný průvodce, freytag & berndt Praha, 2003

Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Svoboda Praha, 1985

Přimda je zřícenina nejstaršího známého kamenného hradu na území ČR. Nachází se na dominantním vrcholu (837 m n. m.) nad stejnojmenným městem nedaleko Rozvadova v okrese Tachov. Tento raný představitel románské hradní architektury vznikl v roce 1121 za vlády Vladislava I. Zřícenina je chráněna jako národní kulturní památka od 3. 5. 1958. Dochoval se výjimečný mohutný donjon, prevét, zbytky krbu a okenní otvory. Hrad bohužel silně utrpěl při různých „údržbářských“ zásazích.

Některé záležitosti není snadné ověřit, i když možná je pravda vše – hrad ležící v Kolowratských lesích je podle některých pramenů ve správě Národního památkového ústavu, je státní, je v majetku Města Přimda, je ve správě kláštera Kladruby. Vyberte si. Co asi opravdu platí, je na městských stránkách – prohlídka je možná ve skupině alespoň 2 osob, po předchozí telefonické domluvě na čísle 733 332 844 – průvodce hradu Josef Rídl.

Na místě hradu stávalo pravděpodobně starší raně středověké hradiště, ale jeho pozůstatky nebyly archeologicky doloženy. Nejstarší písemný doklad o existenci hradu by mohl být zápis v Kosmově kronice (1121), která se zmiňuje o tom, že postavili nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdu, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále. Pravděpodobně nedlouho po dokončení stavby byl hrad dobyt Vladislavem I., protože výstavbu opevnění za hranicemi pohraničního hvozdu považoval za porušení svých svrchovaných práv. Dokladem o německém původu tohoto hradu je hledán ve srovnání s některými stavbami podobného charakteru na bavorské straně (např. Flossenbürg). Ve stejné době v českých zemích takováto stavební tradice chybí. Souvislost zprávy z Kosmovy kroniky s Přimdou není ale považována za prokázanou, stejně jako v některé literatuře uváděná hypotéza, že uvedeným Němcem a zakladatelem hradu byl bavorský Děpold II. z Vohburku (patřilo mu Chebsko a v té době stavěl kamenný hrad v Chebu).

Pravděpodobnější se jeví možnost, že hrad byl vybudován jako strážní místo na norimberské obchodní cestě z Prahy a Plzně do Horní Falce u jednoho z pohraničních přechodů.

První zmínka o hradu Przimda pochází už z roku 1126, kdy hrad nechal přestavět (společně s Tachovem a Zhořelcem) kníže Soběslav I. Vzhledem k tomu, že důležitost norimberské cesty ve 12. a 13. století rostla, byla Přimda přestavěna a zesílena a ve 13. století patřil kastelán Přimdy mezi nejdůležitější úřady v přemyslovském státě.

Od počátku plnila Přimda i úlohu státního vězení. V průběhu neklidných dob 12. století zde byl dvakrát po řadu let (1148–1150 a 1161–1173) vězněn budoucí kníže Soběslav II. svým bratrancem, knížetem Vladislavem II. Z prvého věznění byl Soběslav osvobozen svými přívrženci, kteří hrad přepadli, zabili purkrabího a shodili ho do vězení. Dalšího purkrabího Přimdy Kunráta Šturma nechal Soběslav potrestat po svém druhém osvobození, kdy se stal knížetem.

V roce 1249 si vyzkoušel vězení na Přimdě i Přemysl (budoucí král Přemysl Otakar II.) po neúspěchu vzpoury proti svému otci a králi Václavu I.

V průběhu 14. století se hrad Přimda stal centrem asi 15 chodských vesnic, jejichž obyvatelé byli povinni strážní službou na hranici. Dále byl i centrem přimdeckých manství, jejichž držitelé – manové – byli povinni vojenskou službou pro hrad. Zároveň se zde na jedné z větví norimberské cesty vybíralo clo. Z významnějších královských purkrabí se na Přimdě připomínají v letech 1250 – 1263 Ratmír ze Skviřína, předek pánů ze Švamberka, a jeho nástupce z let 1263 – 1269 Vilém ze Žinkov.

Za Jana Lucemburského byla Přimda výměnou za finanční hotovost zastavena před rokem 1318 Vilémovi Zajícovi z Valdeka a poté staroměstskému rychtáři Jakubovi Frenclínovi z patricijské rodiny Volfinovců (roku 1331 byl jmenován dokonce královským podkomořím).

V roce 1336, v době sporů Jana Lucemburského s císařem Ludvíkem IV. Bavorským, byl hrad přepaden německým vojskem, obléhatelé překonali vnější opevnění, museli však ustoupit po zapálení dřevěných částí hradeb posádkou hradu.

Karel IV. v rámci snah o upevnění panovnické moci a jejích opor – královských hradů – Přimdu roku 1344 vyplatil a ta se zařadila mezi hrady, které musí zůstat králi. V následující době však byla Přimda opět zastavována. Václav IV. nedbal otcovy vůle a již roku 1394 krátce zastavil Přimdu Jindřichovi z Rožmberka a roku 1395 na více než 10 let Oldřichu Zajícovi z Házmburka. Ten však se souhlasem krále vyměnil Přimdu za Andělskou Horu u Karlových Varů v roce 1406, a tak přešla Přimda do rukou Boreše z Rýzmburka (Oseka).

Borešem dosazený správce Tista však zřejmě se souhlasem svého pána loupežemi sužoval široké okolí (výpravy zasáhly až na Berounsko). Když však nešetřili ani královský majetek, byla vyslána trestní výprava v čele s královským podkomořím Janem z Lestkova. V roce 1416 královské vojsko obsadilo město a zajalo v hospodě skupinu 30 hradních ozbrojenců, kteří byli následně v Praze oběšeni, hrad však nedobylo. K potlačení odporu Rýzmburků proti králi vedla až výprava v roce 1418, kdy byl hrad oblehnut královským vojskem a jeho posádka se vzdala. Následně byl hrad Rýzmburkům odebrán. Přimda byla následně zastavena Mikuláši Chudému z Lobkovic.

V husitském období, kdy jí držel Zikmundův straník Jindřich Žito z Jivjan, patřila Přimda k spolehlivým oporám katolické strany. Roku 1427 pomáhal Jindřich Žito při obraně Tachova, z následného zajetí se mu podařilo uprchnout. Na hradě jej ale od té doby zastupovali synové Lvík a Petr. Roku 1429 byla Přimda znovu krátce a neúspěšně obléhána husitským vojskem, které alespoň zničilo městečko pod hradem. Jindřich se na hrad vrátil a byl purkrabím v letech 1434 – 1437.

V roce 1454 získali Přimdu do zástavního držení Švamberkové. V jejich rukách pak Přimda zůstala až do roku 1592. Po smrti prvního držitele, Jana ze Švamberka (1460) vládli na Přimdě dočasně bratři jeho vdovy Hedviky ze Švamberka Lev a Protiva z Rožmitálu, přívrženci krále Jiřího z Poděbrad. Kolem roku 1468 odevzdali hrad Janovu synovi Zdeňkovi ze Švamberka, jehož byli do té doby poručníky. Král Vladislav II. potvrdil roku 1475 novému držiteli jeho nároky zároveň s příspěvkem na opravu. Zdeněk držel Přimdu do roku 1518, po něm do své smrti (1529) jeho syn Mikuláš.

Za vdovy po Mikulášovi Anny, rozené ze Zakšova, začínají roku 1532 první nesnáze s přimdeckými Chody, kteří měli od dob Karla IV. značné výhody a úlevy a proto kladli odpor zejména v otázce roboty. Napětí se nezmenšilo ani po roce 1540, kdy nejstarší syn Adam dosáhl plnoletosti. Přimda byla tou dobou značně zchátralá, stále však držela svůj význam strategického bodu a ochrany celního přechodu. I proto král Ferdinand I. vyhověl žádosti o výpomoc a připsal na opravy 800 kop míšeňských grošů. Na hradě byly provedeny úpravy věže a opevnění, většina hospodářských budov v tzv. dolním hradu byla nahrazena alespoň částečně zděnými budovami.

Bratři Adam a (mladší) Jindřich ze Švamberka si v roce 1548 panství i hrad rozdělili, přičemž Adamovi připadl tzv. horní hrad, zatímco Jindřichovi hrad dolní (horní a dolní hrad byly odděleny podélným skalním hřebenem). Přimda ale chátrala a ani dílčí opravy a některé nové hospodářské budovy stav hradu nezlepšily. Došlo i k bourání některých částí hradu. Adam (v letech 1560  1577 nejvyšší dvorský sudí) pobýval většinou v Praze nebo na tvrzi v Olešné, kterou vyženil se svou první ženou Annou z Rajcenštejna (zemřela 1580). Chodové, zajišťující ostrahu hranic, si panovníkovi stěžovali na zchátralost hradu a „tunelování“ financí, určených na jeho opravy.

Po smrti obou bratří Adama i Jindřicha získal roku 1592 hrad s panstvím Rudolf II., který přes nechuť dědiců hrad ze zástavy vyplatil. Téhož roku se správy ujal královský hejtman Teofil Lvovický ze Lvovic – jenže hrad byl v havarijním stavu, jak zapsal do své právy pro královského prokurátora komorník dvorských desek Jan Meltzok Jesenický. Opravy by si vyžádaly mimořádné náklady a tak císař raději tento majetek rozprodal. Hrad následně koupila obec, ale již roku 1601 ho musela pro obří zadlužení opět prodat. Koupil ho komisař pomezních cel, německý šlechtic Ondřej Lidl z Lidolova. V roce 1609 byl již hrad uváděn jako pustý, zbořený a opuštěný. Ondřej Lidl sice bydlel  ve městě, ale měl s místní četné neshody, které pokračovaly i po jeho smrti roku 1613 za jeho vdovy Barbory, rozené ze Štamberka, a syna Maxmiliána. Ten se účastnil stavovského povstání a proto mu byla Přimda po Bílé hoře konfiskována.

V roce 1621 hrad postoupila česká komora bavorskému plukovníkovi Timonovi Lindelovi a v držení jeho rodiny zůstalo přimdecké panství od roku 1658 dědičně až do roku 1675.

Roku 1675  se zřícenina dostala koupí od plukovníkova syna Jiřího Maxmiliána Lindela do majetku hraběte Jana Václava Novohradského z Kolovrat, který centrem panství učinil nedaleké Velké Dvorce. Velká část území kolem hradu je v majetku pánů z Kolowrat dodnes. V roce 1711 do obytné věže uhodil blesk a následně se zbortila její jihozápadní část až do úrovně přízemí.

První zabezpečovací práce na zpustlém donjonu byly prováděny po polovině 19. století. Zbytky sesuté věže byly částečně zajištěny opravou v roce 1923, další konzervační práce jsou zmiňovány roku 1936, kdy docházelo k rozpadu zdí.

28. července 1989 se na hradě po otřesu půdy sesula část zdi. Byli zasypáni tři dvanáctiletí chlapci, z nichž jeden na následky zranění zemřel. Bezprostředně po události se v novinách objevovalo tvrzení, že zeď spadla následkem hluku, který skupina dětí způsobovala – objevila se i hypotéza, že neštěstí souvisí s předchozími nedokončenými stavebními zásahy firmy Armabeton. V období 2001–2010 byla zřícenina staticky zajištěna a restaurována. Ne příliš povedené stavební zásahy ale způsobily, že věž je sice zachráněna, ale její značná část je v podstatě novostavbou.

Hrad na jižním konci dominantního vrcholu skalnatého hřebene zaujímá trojúhelný půdorys. Severní čelo za příkopem, oddělujícím hrad od zbytku návrší, tvořila vysoká hranolová věž o čtvercovém půdorysu (cca 16 × 16 m), tzv. donjon. Vnitřní čtverec má v přízemí rozměr 9,7 metru. Vnější a vnitřní líc stěn je ze žulových kvádrů, uvnitř je tzv. lité zdivo (lomový kámen, zalitý maltou). Směrem vzhůru se zdi o tloušťce cca 4 metry zužují.  Stavba z velkých kvádrů je ukázkou tzv. vohburkovské architektury. Donjon je zachován do výše 2 pater z původních tří – první patro, kde kolem vnitřních stěn obíhá kamenný ochoz, obsahovalo obytnou místnost s krbem v severovýchodním rohu, z něhož jsou dobře dochovány části konsol a otisk obvodu. Zachovalo se šest románských oken i s ostěním – obdélníková okna se směrem dovnitř rozšiřovala a byla sklenuta tesanými kameny do půlkruhu. Spodní okno severní stěny je rozděleno zděným pilířkem.

V průchodu do valeně zaklenutého patra na západní straně přiléhajícího patrového přístavku (tzv. pechhausu) ústilo schodiště v síle zdi, vedoucí do druhého poschodí. V přízemí přístavku se dosud v drobném výklenku, zaklenutém konchou, zachoval prévet – zřejmě nejstarší záchod na našem území. Archeologický výzkum z roku 1973 vyvrátil domněnku, že přístavek (dnes dochovaný jen v přízemní části) obsahoval schodiště. Portál v přízemí byl prolomen v jižní stěně až v 16. století za Švamberků, přístavek tedy původně musel tvořit součást obytného provozu věže (byl zřejmě obydlím strážných).

Přístupová cesta z městečka vedla od jihu a byla částečně vytesána ve skále. Část hřebene byla využita jako opevnění (především čelní strana) a byla prolomena branou z dolního hradu k hornímu hradu, kdysi přepaženou dřevem. Způsob ohrazení obvodu mimo čelní část není znám. Ve vrcholném středověku byl hrad dále rozšiřován, areál se rozšířil i před skalní hřeben. Okolo donjonu vznikla kamenná hradba, dále byly jako součást obranného systému vystavěny další dvě věže. Okrouhlá věž byla vevázána do hradby za objektem první brány, další – čtverhranná – věž stávala v nároží za ukončením hřebene (zachovaly se pouze mladší podpůrné pilíře).

Další objekty (snad včetně malé kaple) a studna (zasypána 1880) stály na nádvoří za hřebenem – jejich relikty však byly zničeny ve 20. století při přípravě památkových úprav. Tehdy byl také zcela změněn terén obou nádvoří a okolí severní i východní strany věže.