Starý židovský hřbitov Hořice (Horschitz)

Jak jsem zmínil v prvním textu o městě Hořice, nachází se tu židovský hřbitov. Překvapivě velmi blízko centra, ovšem zamčený. Klíče jsou údajně k vypůjčení v městském muzeu, jenže jak jsem psal – pondělí je v naší vlasti už dlouho zavíracím dnem památek, takže jsem to nemohl ověřit a na hřbitov nahlížel pouze skrz mříž v bráně a přes ohradní zeď.

Takže před fotkami kompilát z nejrůznějších informačních zdrojů, letáků a webů:

Starý židovský hřbitov se v Hořicích nachází asi 500 metrů nad náměstím Jiřího z Poděbrad v Karlově, dříve Židovské ulici, severně od bývalé židovské osady (na té uličce, kterou se ke hřbitovu od náměstí stoupá, je její původ znát dodnes). Jde o cenný, rozsáhlý a zachovalý hřbitov. První zmínky o něm pocházejí z roku 1748, pravděpodobně ale vznikl již ve stoletím předcházejícím, kdy se židé v Hořicích usadili.

Jelikož majetek Židů se často stával terčem útoků vandalů, byl roku 1776 u židovského hřbitova postaven domek pro hlídače, aby bylo toto místo lépe ohlídáno. V domku sídlil také špitál a byla zde umístěna márnice. O rok později hořická radnice řešila stížnost židovského obyvatelstva, neboť hořičtí sousedé zatarasili vchod k židovskému hřbitovu a bránili Židům ve vstupu. Z důsledku rozrůstající se židovské komunity stoupal také počet těch, kteří zde měli být uloženi k věčnému spánku, a tak byl roku 1818 hřbitov rozšířen přikoupením dalších pozemků.

Hřbitov se rozkládá na celkové ploše 3683 metrů čtverečních a čítá na 800 náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1679. Mnohé z náhrobních kamenů jsou klasicistního a barokního stylu a především nejmladší náhrobky jsou značně poškozené. Na hřbitově je možno nalézt hroby židovských vojáků padlých v prusko-rakouské válce, podle kronikáře Zwiefelhofera by tu mělo být i několik pomníků z napoleonských válek. Součástí hřbitova je zmíněný hřbitovní dům čp. 359 s výrazným portálem, který byl v minulosti přestavěn k obytným účelům, a márnice z roku 1776, přestavěná na garáž. Od roku 1991 je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Pískovcové náhrobky jsou často označeny znaky starých židovských rodů – konvice, vinný hrozen, dvě dlaně s prsty, – a jsou doprovázeny hebrejskými texty. Některé nákladné hrobky jsou postaveny z drahých materiálů, například z švédské žuly aj.; patří rodinám továrníků a texty jsou německé. Jediný český pomník patří MUDr. Vítu Levitovi, dědovi prof. Jana Levita.

Svou funkci starý hřbitov plnil až do roku 1897, kdy se začalo pohřbívat na Gothardě. Poslední pohřeb zde proběhl roku 1902. Koncem 19. století začíná hřbitov chátrat, peníze na údržbu nejsou, pomníky jsou povaleny a zarůstají trávou. Peněžní sbírka na obnovu hřbitova pomohla těm nejvíce poškozeným náhrobkům a pomníkům. Práce se ujal hořický kameník Černý, který je narovnal, opravil a očísloval. Přes provedenou opravu přestal starý hřbitov vyhovovat požadavkům moderního pohřebnictví a úřady naléhaly na založení nového hřbitova.

V roce 1896 proto obec kupuje pozemek na Gothardě. Celkové náklady byly uhrazeny z menší části z majetku obce, z větší pak z darů souvěrců. Dne 1. listopadu 1897 byl hřbitov slavnostně vysvěcen. Jako první zde byl pochován Heřman Doktor. V roce 1900 byla na Novém židovském hřbitově postavena modlitebna podle plánů vídeňského architekta Viléma Stiassnyho. V roce 1933 odprodala židovská obec část pozemku hřbitova se studnou hořické obci s právem přístupu k studni. Za utržené peníze opravili synagogu a zeď u starého hřbitova. Nacistická genocida způsobila, že po 2. světové válce se Židé do Hořic nevrátili a smutný osud postihl i jejich nový hřbitov, jehož prostor byl přeměněn na pohřebiště padlých sovětských partyzánů a obětí pochodů smrti. V 60. letech tehdejší vedení města rozhodlo židovský hřbitov zcela zlikvidovat. Hroby byly zrušeny a cenné mramorové pomníky rozprodány. V 90. letech byl pozemek hřbitova vrácen židovské obci, hroby se však již nepodařilo zachránit. Dnes je zde dochována jen ohradní zeď, obřadní síň a jeden náhrobní kámen. S náhrobky nenávratně zmizelo půl století historie hořických Židů. Bývalá židovská modlitebna je dnes využívána jako smuteční obřadní síň pro civilní pohřeb.

V blízkosti starého hřbitova stojí dochovaná budova synagogy v ulici Tovární, poblíž hasičské zbrojnice.

Roku 1725 vydala obec souhlas ke stavbě synagogy. Krátce na to byla v těsném sousedství Židovské ulice zbudována nevelká, avšak velmi potřebná synagoga za peníze vypůjčené z panské pokladny. Základní kámen k podezdívce synagogy byl položen r. 1726 a stavba byla dokončena kolem roku 1730. Jednalo se o nevelkou dřevěnou budovu krytou šindelem, která však již záhy přestala dostačovat potřebám rozrůstající se komunity. Některé obřady musely být vykonávány venku pod širým nebem, což budilo nevoli u křesťanských sousedů, a proto již r. 1764 požádala židovská obec o povolení k přestavbě a rozšíření synagogy. V r. 1767 byla na tomtéž místě zahájena stavba nové, větší a tentokrát zděné synagogy. V r. 1859 synagoga spolu s vedlejšími masnými krámy vyhořela. Po požáru byla budova obnovena, zvýšena a opatřena taškovou krytinou. Byl rovněž opraven přilehlý dům, kde se nacházela stará židovská škola a byt rabína (v Hořicích byla tato funkce plněna až do roku 1919). Nejznámějším a nejoblíbenějším rabínem byl Dr. Adolf Ehrentheil, který v Hořicích působil 33 let a těšil se velké úctě. Posledním hořickým rabínem byl Adolf Mellion.

Příslušníci židovské náboženské obce v Hořicích podnikali v mnoha oborech – např. vlastnili obchody s textilním zbožím nebo tiskárnu na kartony. V letech 1939 – 45 se stali místní Židé obětí rasové perzekuce. Došlo k uzavření synagogy a cenné věci byly odvezeny do Židovského muzea v Praze, v jehož sbírkách se dnes nachází 10 stříbrných liturgických předmětů z původního inventáře.

Po 2. světové válce se Židé v Hořicích již ke společné modlitbě nesešli, a tak chátrající objekt zakoupila v roce 1952 Církev československá husitská, která jej zrekonstruovala pro potřeby svých bohoslužeb. Při tomto zásahu byly odstraněny veškeré prvky původní židovské výzdoby a zbořena prastará židovská škola. Z původní výzdoby se zachovaly jen pískovcové desky s Desaterem a část původní dlažby. Nový sbor byl nazván jménem Jana Žižky z Trocnova a slavnostně otevřen 10. června 1956. Přilehlý pozemek po staré škole byl přeměněn v zahradu. Husitská církev užívá objekt ke svým bohoslužbám dodnes.

A teď tedy alespoň pár záběrů (s výjimkou nového hřbitova):