Hořické sochy

Popis vycházky po městě sladkých trubiček a kamenné krásy jsem ukončil u památníku Miroslava Tyrše, který sedí zamyšlen jen pár kroků před vstupem do Smetanových sadů.

Ty lze považovat za nástupní místo do areálu, kterému těžko nalézt obdoby. Navazuje na ně totiž sochařský park, v němž je vystavena více než osmdesátka pískovcových plastik sochařů z Evropy, Asie a Ameriky. A ten hned přechází do areálu vrchu Gothard.

Ale zpět na začátek – začátkem 20. století prosadil hudební spolek Dalibor vybudování sadů, do nichž se rozhodl umístit přírodní galerii pomníků našich národních velikánů. Park byl založen roku 1900 podle návrhu Aloise Arnolda, zahradníka arcivévody Františka na Konopišti. Roku 1903 se v nich konala Výstava českého severovýchodu a při ní byla v parku odhalena první ze soch – Bedřich Smetana, dílo Mořice Černila, vůbec první sochařské ztvárnění tohoto skladatele. Z téže doby pochází i základ Riegrova obelisku ve vyšších partiích, ale o tom za chvíli. Další prvenství si připsaly sochy Antonína Dvořáka (1910, Miloslav Vávra) a Mikoláše Alše (1922, František Duchač-Vyskočil). Ke zmíněnému vrchu Gothart se váže sousoší Husité na stráži (1903, Václav Suchomel), protože tady proběhla jedna z významných husitských bitev. Týž autor vytvořil pomník místního malíře Petra Maixnera (1914). Jánošík (1919, František Úprka) měl po první světové válce dokumentovat soužití národů v nově vzniklém státě. Blízko husitů je Ptačí studánka se sochami Žabek (1913). Tou nejvýznamnější prací je ale dozajista Krakonoš (1908, Ladislav Šaloun).

Pokud budete po parku bloumat jako já podle mapky, moc na ni nespoléhejte, je lepší postupovat prostřednictvím vizuálního kontaktu – od každé sochy je na některou další vidět. Ona ta mapka je zavádějící i v jiných ohledech – na ní to vypadá, že celý areál je „jedno tělo“ a dá se projít, jenže nad Smetanovými sady narazíte na plot, takže se musíte vrátit zpět k některé z branek a k další části areálu, který je věnován moderně, se dostat venkovními chodníčky.

Ovšem ta pochůzka za to stojí. Fotky asi nejsou schopny ten dojem přenést, ale kam oko pohlédne, tam nějaký tvar… Sochařská symposia tu zanechala své stopy v letech 1966-1969 a 1989-2000. V současnosti jsou plastiky umísťovány v blízkosti jediného ještě fungujícího lomu, U sv. Josefa. Na okraji areálu se nachází Galerie plastik, jenže jak jsem psal v předchozím textu – pondělí není vhodný den, i tady bylo zavřeno a musel jsem se spokojit s exteriéry. Podle infocedulí obsahuje sbírky, umístěné původně v sochařsko-kamenické škole a její hlavní těžiště spočívá v tvorbě osobností první poloviny 20. století. V horní části se pak nachází již zmíněný Riegrův obelisk. Ten vznikl z monolitu, dlouhého 12,4 metru o váze 34 tun, který na Výstavě českého severovýchodu dokumentoval práci kamenického družstva z Podhorního Újezda. V roce konání výstavy zemřel František Ladislav Rieger a na jeho počest bylo rozhodnuto tento kámen použít podle návrhu architekta Václava Weinzettla jako základ pomníku. Slavnostní odhalení proběhlo 7. září 1907 a zdobné tři kruhy na něm symbolizují Čechy, Moravu a Slezsko.

Poslední zastávka budiž sám vrchol Gothardu. Jméno získal podle místního kostela, založeného premonstráty ve 12. století a zasvěceného právě tomuto ochránci proti bouři, ohni a krupobití. Konávaly se tu slavné pouti k zázračné studánce, dodnes jsou tu k vidění valy tvrze, z níž Žižka velel střetu s opoziční šlechtou pod vedením Čeňka z Vartemberka. A hned tu máme další prvenství – první pomník Jana Žižky, o který se zasadil místní Sokol (1873, Pavel Jiříček). Socha má ovšem jednu drobnou vadu – v době, kdy se bitva konala, byl Žižka již slepý na obě oči.

To hlavní, co se nedá přehlédnout, je kamenný kostel z 1. poloviny 18. století, stojící na Starém hřbitově, místě odpočinku významných osobností města (Hořický Slavín). Také jsou tu hroby vojáků a důstojníků z bitvy u Sadové (3. července 1866). V sousedství je Nový hřbitov (od roku 1892) s monumentálním novorenesančním vstupem, vytvořeným profesory a žáky místní školy v letech 1893-1907. Architektonické řešení navrhli Bohuslav Moravec a Antonín Cechner, Anděla míru na nejvyšším místě brány vytvořil Mořic Černil a postranní plastiky Smrti a Vzkříšení jsou dílem Quida Kociána.