Řekněme si to na rovinu – pondělí není nejlepší den na to někam vyrazit. Jestli vám to nikdo nikdy neřekl, je to totiž zavírací den většiny památek, tedy i muzeí. Jenže kdy se zas naskytne možnost vyrazit do Hořic (někdy uváděných jako Hořice v Podkrkonoší)?
Pokaždé, když se dozvím, že se mohu někam svézt, orientačně se podívám, co mě čeká, ale rád se nechávám překvapit na místě. Ano, asi většina z nás má toto místo spojeno především s trubičkami, ale ono se honosí stejně pyšně přízviskem město kamenné krásy. Věděli jste, že tu byl vyhlášený lom na pískovec, díky jehož kvalitě tu vznikla roku 1884 první rakousko-uherská odborná škola pro výuku zpracování kamene, fungující dodnes?
A tahle skutečnost je tu opravdu vidět na každém kroku, určitě víc, než ony slavné sladké trubičky. Kam se hnete, socha, pomník, plastika, reliéf – těžko se dopočítat a obejít je v nějaké rozumné době všechny.
Ovšem každému návštěvníkovi tady jsou nápomocny značené trasy. A aby toho nebylo málo, prolíná se jich tu hned několik. Ta, která se dá relativně jednoduše zvládnout, je čistě městská a má 12 zastavení na těch nejdůležitějších místech. Prolíná se ovšem s informačními cedulemi „Po stopách války roku 1866 na Hořicku“ a s dalšími, které jsou na trase cyklostezky. Přicházeje od okrajové části města, chytil jsem se té městské, i když ne podle čísel.
Nejprve jsem narazil na pomník Jana Husa před zdejší Obchodní akademií. Pokud vám něco připomíná, není to náhodou. Jeho modelový návrh totiž vytvořil Ladislav Šaloun, autor pomníku na Staroměstském náměstí. Rakouské ministerstvo házelo realizaci klacky pod nohy a tak se samotná realizace protáhla od vytvoření modelu v roce 1911 až do 5. července 1914, kdy byl (včetně bazénku pod ním) slavnostně odhalen.
Jen o pár kroků dál je již zmíněná škola. Přehlédnout ji nelze – sochařská výzdoba je přímo před budovou i na ohradní zdi. Akademický sochař Mořic Černil na ni umístil osm umělců v osmi staletích, takže na kolemjdoucí shlíží opat Božetěch, Petr Parléř, Matěj Rejsek, Paolo della Stella, Fisher z Erlachu, Ferdinand Maxmilián Brokof, Kilián Ignác Dienzenhofer a Václav Levý. V době pozdější přibyly plastiky na trávníku – 1921 to byl bronzový Mrtvý Ábel Quida Kociána a 1923 pískovcové Probuzení Jana Štursy.
Dalších pár kroků směrem k centru a v jednom z četných parčíků je k vidění bronzová plastika Muž práce (Ladislav Šaloun 1908), proti němu pak pomník J. A. Komenského (Pavel Jiříček 1892).
To už se ale dostáváme k architektuře. Mezi okolní zástavbou se tak trochu ukrývá děkanský kostel narození Panny Marie. Jeho současná podoba pochází z let 1738-48 (autorem plánů byl již zmíněný K. I. Dienzenhofer) a kvůli nedostatku finančních prostředků má jen jednu věž, návrh počítal se symetrií a věže měly být dvě. Pochopitelně ani tady nemůže chybět celá řada soch – na straně u vstupu je to kopie svatého Floriána (Josef Rychtera 1822), na průčelí patronka Panna Maria od Václava Suchomela, za kostelem na původním hřbitově žáci Braunovy školy zanechali svatého Jana Nepomuckého (J. F. Pacák), Krista v zahradě Getsemanské a Pannu Marii s Ježíškem.
Následně stačí opravdu jen pár kroků (ostatně zadní strana novorenesančního Městského domu, který je součástí novogotické radnice, je odtud vidět) na náměstí. Takřka jednu celou stranu lichoběžníka zabírá zmíněná stavba, v níž je městský úřad a (dobře vybavené) Infocentrum, před kterým stojí pískovcový pranýř z roku 1736. Přímo před radnicí je mariánský sloup, který sice v 50tých letech z náměstí zmizel, ale byl znovu osazen roku 2005.
O něco dál je kašna, která sice evokuje budovatelský optimismus, ale jedná se o alegorii Čtyři roční období podle návrhu Josefa Kalfuse. Kousek od ní je místní muzeum, bohužel pro mne, jak už jsem naznačoval, zavřené.
Na konci náměstí je něco málo připomínající, že součástí běžného života města byla i židovská komunita – na ukázku alespoň pamětní deska významného místního lékaře a zachovalá synagoga (stavba trvala od roku 1725 do 1767), která je od roku 1956 modlitebnou Církve česko-slovenské husitské.
Poté stačí se vydat po silnici doprava, za místním Lídlem se schovává barokní zámeček, na jehož podobě je vidět přestavba, provedená rodem Stozziů (viz erb nad portálem). Dnes je tu sídlo správy Lesů České republiky, ale klidně mžete na nádvoří, obdivovat zlatého bažanta nebo v hospodářské budově uprostřed nádvoří ukryté zbytky gotické tvrze.
Kolem Toskánského sloupu jde cesta k budovám bývalého pivovaru, jedné z nejstarších městských staveb. Kupodivu nechátrá, ani nespadl – od prý vyhlášeného piva se dostal přes sodovkárnu k dnešními komerčnímu využití, je tady fungující restaurace.
A dalších pár kroků vede na kruhový objezd, který hlídá před Sokolovnou Miroslav Tyrš, a za nímž se vstupuje do městských sadů. Ale to si nechám na příště.
Jo, a ty trubičky? No, sehnal jsem je. A víte, že se tu dělají už 200 let (slavilo se loni). A ty jediné pravé v současnosti produkuje 8 různých firem, které jsou členy Sdružení výrobců hořických trubiček.
