Od minerálky do Českého lesa (muzeum v Tachově)

Je to už nějaký čas, kdy jsem jeden z pohledů mimo Výběžek končil konstatováním, že možná někdy příště. A ejhle, slovo se stalo skutkem. Vrátil jsem se opět do Tachova, abych si alespoň částečně doplnil stále přetrvávající mezery.
Ne vždy je ale všechno ideální a občas člověka zaskočí podivné věci. Naivně jsem si myslel, že Infocentrum je od toho, aby poskytovalo informace, a to nejlépe turistům. A kdy jezdí turisté? Podle místního Íčka určitě ne o víkendu, protože tehdy je jednoduše zavřeno. Nicméně to vyřešili šalamounsky – na zamčených dveřích je kapsa, ve které jsou dvoje prospekty o místních památkách a k tomu mapka města…

Sice jsem měl od počátku jasně definovaný cíl, kde chci pobýt dlouhou dobu, přesto jsem si udělal nejdřív procházku po městě. Objevil jsem tak nové a nové pohledy na městské hradby.

Vkročil jsem do Knížecí aleje, stromořadí, které se táhne na obě strany od města. Na západní straně začíná u minule zmiňovaného Husmannova mlýna a táhne se až do Světců, k jízdárně. Já šel ale druhou částí, která začíná u výpadovky na Plzeň, a dovede poutníkovy nohy k místní Minerálce. Historii má pohnutou, nedávnou minulost také – teď má vlastní pavilon a teče. I když cedulka varovala, že je nepitná z důvodu technického čerpání, ochutnal jsem a skoro lituji, že nikdo neobnovil na infoceduli popsaný místní likér, mohl by chutnat velmi zajímavě.

Pak už se vracím ke svému dnešnímu cíli – bývalému františkánskému klášteru, který těsně sousedí s kostelem sv. Máří Magdalény a Alžběty. Klášter je dnes Muzeem Českého lesa, kostel využívá pravoslavná církev.

Muzeum má celoroční provoz, aktuálně ovšem komplikovaný částečnou rekonstrukcí a hlavně zpřístupňováním zahrady, která se má stát místem pro všechny i netradičním místem pro kulturní vyžití (první akcí má být Filipojakubská noc na konci dubna).

Expozice je rozložená do dvou pater a tím i do dvou částí – v přízemí jsou dějiny, v patře je příležitostná výstavní síň, národopis a příroda. Vzal jsem to odshora a musím s lítostí konstatovat, že závidím – hlavně ten zmapovaný folklór. Keramika vyráběná v okolí, malovaný nábytek, svaté obrázky, kroje…

Chodba v přízemí má mezery, sem tam je něco kvůli rekonstrukci pryč. Mapuje historii od pravěku přes slavnou husitskou bitvu až po odsun obyvatelstva po druhé světové. Co je ovšem bomba, je bývalý refektář. V rohu pár dřevěných soch z Getsemanské zahrady, zjevně součást jakési křížové cesty, podél protější straně sochy v životní velikosti, představující poslední večeři Páně. Nic podobného jsem ještě neviděl…

Zapovídám se se starší paní, která chodí vypomáhat do pokladny o víkendech. Zve mě, abych se určitě stavil ještě někdy, že už brzy muzeum změní tvář – součástí zmiňované zahrady bude i nový vstup a „vrátnice“, kde bude kulturnější prostředí a víc místa na materiály, než v současné špeluňce. Slíbit to ovšem nemohu.

Z muzea už mě čeká jen cesta k autu pod Vysokou. Ale i tady nestačím žasnout. Obrovský areál, navazující na původní sportovní halu a krytý bazén, obsahuje tři hřiště, skatepark, střelnici… Přes vodní tok, na jehož jezu zrovna trénují vodáci, je vidět na minigolf, tenisové kurty a zimní stadion. To vše protkáno silniční sítí, v níž je dokonce kruhový objezd! Ale areál neslouží jen sportovcům, po cestičkách tu bloumají maminky s kočárky a já se procházím naučnou stezkou s geologickým parčíkem…