Je milion způsobů, jak je prochodit. V jakém pořadí, jakých skupinách, jakými cestami. Já to zkouším po svém, vybral jsem si další tři ze zbývajících sedmistovek a vyrazil na cestu.
Výchozí bod – Nová Huť. Tady je nejen autobusová zastávka, ale i plno místa na parkování (což jsem na jaře využil při návštěvě Bukového vodopádu).
Odtud po modré. Přísahal bych, že tudy jdu poprvé, leč archiv mne uvědčuje z omylu (jen se za těch pár let název železniční stanice změnil z Jedlová-zastávka na Nová Huť v Lužických horách). Jen jsme se tehdy vyhnuli vrcholu. Stejně jako minule – nic neuspěchat. Zbytečně jsem podle navigace z turistické značky uhnul rovně směrem k vrcholu, stačilo by chvíli počkat a narazil bych na vyježděnou odbočku na Velký Buk tak jako tak. Jen prostě v mapách tahle cesta neexistuje… A samozřejmě je pěšina „okružní“, přes vrchol dál z kopce a najednou zpět na modré.
Od rozcestí Pod Boučkem se chci co nejpříměji dostat k Malému Buku. Jenže jsem totálně selhal. Odbočil jsem doprava po cyklostezce 3054 a z ní se chtěl dostat před Zaječím vrchem na pěšinky, vedoucí skrz les ke žluté, k rozcestí Pod Malým Bukem. Přehlédl jsem ale odbočku a trapně se podíval na navigaci příliš pozdě (až v okamžiku, kdy mě minula bachyně se selaty). Vracet se mi už nechtělo, zamířil jsem tedy rovnou za nosem. Nedoporučuji. Poškrábaný, po kotníky v močálu, obličej plný pavučin a nakonec několik kotrmelců se srázu borůvčím. Sice adrenalin, ale zbytečné zdržení a stovky metrů, klesání a stoupání navíc.
Naštěstí jsem se nakonec přece jen ocitl na kýženém rozcestí a mohl po žluté vyrazit pod kopcem dál. Ovšem opět mne přemohla netrpělivost a z neznačené po obvodu v první vhodný moment jsem zahnul rovně nahoru. Tentokrát se to naštěstí obešlo bez komplikací, jen jsem funěl jako slon, 100 metrů převýšení je prostě znát.
Sestup z Malého Buku podstatně opatrněji, raději si zajdu a do navigace čučím každou chvíli. Přesto kličkuji lesem, protože pokud některé „dálnice“ v mapách nejsou, naopak cesty v mapách vyznačené v terénu takřka nejsou vidět. Ale hurá, jsem zpět na žluté a času je stále dost, mohu pokračovat.
Po značce v pohodě až na silnici vedoucí ke Svoru, tady si ale nedám pozor a místo po asfaltu rovnou vlevo zamířím do lesa. Ale na modrou nakonec narazím. Vystoupám až do sedla, kde přecházím na červenou. Klíč. Jasná dominanta okolí, odemykající oblohu. I já už tu byl několikrát, dnes naštěstí za solidního počasí (i když třeba na Ještěd vidět nebylo). Tentokrát jdu až nahoru zadní cestou, neznačenou. Prudké kamenité serpentiny, výhledy do okolí, borůvky a sílící vichr. Nahoře se v propoceném oblečení skoro nedá vydržet, listí se třepotá a stromky ohýbají. Dolů po červené zpět pod kopec. Cesta pohodlnější, pozvolnější, leč několikanásobně delší. Po značce dolů do Svoru k silnici. Kdo spoléhá na hromadnou dopravu, může tady skončit a vyrazit buď na vlak, nebo na autobus. Já se musím vrátit k autu. Procházím rekreačním okrajem Svoru po sliničce, po níž vede cyklostezka 3054 kolem šíleného areálu Star Line (tlampače každou chvíli vyřvávají nějaké příkazy). Napojuji se na modrou (kousek od jezírka, o němž jsem neměl tušení) a čeká mne jen nudná cesta po asfaltce ke sv. Antonínovi a dál, abych se nakonec dostal do míst, kudy jsem procházel na začátku, a nakonec i k autu.
PS 1: Tak jako minule – o jídle a pití cestou v podstatě nemůže být řeč. První civilizace je až ve SVoru.
PS 2: Dnes tři oficiální sedmistovky, už zbývá jen ta poslední.
