Mnoho cest, jeden cíl. Silueta Jedlové dominuje Podtolštejnsku, byť ji krom kamenné krásky „zdobí“ mnohem vyšší kovové konstrukce…
K zachráněné rozhledně na vrcholu Jedlové se dá dostat (s výjimkou posledního úseku) nejrůznějšími způsoby. Jeden z nich je zdokumentován v Top trasách pod číslem 20. Jenže já opravdu nerad chodím stále stejnými cestami a tak pokud to už na mne přijde, snažím se najít alespoň nějakou možnost okliky, obchůzky či prostě jiné pěšiny.
Auto parkuji před jiřetínským Infocentrem a kousek cesty po zelené. Vyhýbám se místní křížové cestě a kroužím kolem Křížové hory neznačenou cestou. Je to daleko pozvolnější stoupání, nicméně nevěřte mapám – místa s dalekým výhledem dávno vzala minulost a připravené lavičky umožňují pohled maximálně do uklidňující zeleně. Prostě jako obvykle – vegetace bují, roste, převyšuje a vidět je takřka prd.
Stačí ovšem vystoupat na plošinu za Křížovou horou, kde se cesta napojí znovu na zelenou, a už je možno se kochat. Jak výhledem vpřed na cíl cesty, tak nedalekým Tolštejnem, či dokonce panoramaty s polskou elektrárnou. Pokud chytnete počasí, opravdu to stojí za to ještě před zahájením stoupání…
S čím je nutno počítat je fakt, že tady cestou liduprázdno nebude. Jde o jeden z příliš atraktivních turistických cílů. A i když to není jak ve Hřensku, lidi tu prostě courají nahoru dolů.
Ze zelené na červenou a je možno sledovat jinou tvář krajiny – cesta vede po sjezdovce, kolem vleku. V létě tu občas kolem prosviští koloběžka. Bývaly doby, kdy z kopce dolů drandil DownHill, ale nějak tuhle zábavu odvál čas. Konečně přichází ten správný úsek – červená začne obtáčet vrchol a člověk si najednou připadá jak ve velehorách. Zkroucené borovice, borůvky, maliny, suťová pole a mezi stromy výhledy do široširého okolí. Až najednou bác ho, horská pěšina se mění v asfaltku, vedoucí až na vrchol. Člověk má co dělat po svých, ale nahoře parkují auta, která se sem vyškábala… Lanové centrum, restaurace, ubytování, a především rozhledna. I když vidět je i z hrany kopce pod vysílačem, kde je chata a konec vleku.
Nezbývá, než stejnou cestou zpět a po asfaltce po červené klesat po druhé straně. Značku ale opouštím, neznačenou lesní cestou se dostávám k jedné se sjezdovek a klesám po ní dolů k začátku vleku a Adrenalin parku. Už zdálky slyším ječení těch, kdo se zrovna rozhodli vyzkoušet obří houpačku.
A jsem na konci – silničkou přes osadu Rozhled zpět do Jiřetína pod Jedlovou, kde se napojím na žlutou, a k autu.
PS 1: Stejně jako minule – dopooručení ve vztahu ke stravování po mně nechtějte. V Jiřetíně vím v podstatě jen o Lívancovně a na vrcholu v restauraci jsem jedl jednou a už ani nevím co.
PS 2: Jedlová je jednou z deseti oficiálně uznaných lužických sedmistovek (a třetí nejvyšší).
